Léky a jedy (6. část)

(předchozí část)

Cela, transport do Castelgrande v zamřížovaném voze a zase vězeňská cela, to už všechno znám a předpokládám.

Nečekané to začne být v okamžiku, kdy do sousedních cel s úctou a omluvami zamknou Theodora a Reine.

“Servus, Aisling,” nechá se slyšet čarodějka, zakňučí a do toho křupnou obratle, z čehož soudím, že si protahuje záda, a zaskřípou prkna, asi se natáhla na pryčnu.

Zpoza Reininy cely, ob mříž ode mě, po mně pokukuje Theodor.

“Rád tě vidím, Ais,” prohodí společensky. Telepatický impuls na mě sáhne vzápětí. “Jsi v pořádku? Nic se ti nestalo? Vyšlo všechno tak, jak mělo?”

“No to nevím, jelikož nevím, co jste na mě naplánovali,” odseknu. Pak usoudím, že už bych se přece jenom mohla chovat trochu důstojněji. “Ale co vy všichni, jak jste dopadli u toho soudu?”

“Myslíš, že jsme si tam počkali na rozsudek?” zeptá se čaroděj hořce. “Po tobě jsme byli první na ráně. Utekli jsme hned, jak si nás stráže přestaly všímat.”

My. Bodne mě to do mozku. Ale už bych si na tu myšlenku, do háje, mohla zvyknout.

“Nechali jste tam všechny ty lidi?” houknu.

“Budou v pořádku.” Čaroděj začíná znít unaveně. “Chtěli odstranit tebe. Vzhledem k tomu, že ten útok byl evidentně magický, jsem byl podezřeleý já, a Reine musela zmizet, než přijdou na ni, ale na ostatní nic nemaj a nikdy neměli, chtěli je nechat jít a budou to muset udělat i tak.”

“Jak, Reine, jak, ty?” chci vědět, ale pak se spojení přeruší.

“Už nemůžu,” hlesne Theodor, podle zvuku sebou praští na provizorní postel a nechá mě bez vysvětlení.

Tíživé ticho se naštěstí moc neprotáhne; vězením zazní kroky několika lidí a vzápětí se objeví skupina vojáků. Vede je důstojník s velkým svazkem klíčů v ruce.

“Nadešel čas vašeho slyšení a rozhodnutí soudu,” oznámí nám důstojně.

Podlomí se pode mnou kolena a složím se na zem. Vzhledem k tomu, že Reine a Theodor se taky povalujou, musíme působit dost zoufale.

“Buďte v klidu, paní,” šeptne mi jeden z vojáků, kteří mi pomáhají na nohy a vyvádějí mě z odemčené cely, “jste v bezpečí a ten azyl dostanete.” Pomůže mi to alespoň natolik, že jsem schopná kráčet bez pomoci dozorců.

Bude to dobrý, opakuju si. Comhar nás nedá. Jsme tu v bezpečí.

Uvěřím tomu ve chvíli, kdy vstoupím do sálu a Blanche de Lestate, zasedající v porotě, se na mě vlídně usměje. Ani ostatní přítomní se netváří nijak zle.

Ale jo. Časem si tu zvyknu.

“Prosím, paní Seamairg,” pravil městský úředník, když mi odemknul a přidržel dveře vybydleného krejčovského krámku na castelgrandeském náměstí. Mě spadla brada a jen jsem zírala.

“Tohle. Je. Pro mě?” vypravila jsem ze sebe nakonec, a úřada přikývnul.

To bylo předevčírem. Teď tábořím uprostřed místosti s hromadou papírů, olůvkem a krabičkou uhlů a plánuju zařízení své nové lékárny.

Zamyslím se nad papírem nadepsaným “tára”, přeškrtnu svoje rozpravy o deskách z různých druhů kamene a napíšu pod to “stůl, dřevo, šuplíky”. Tak to bude nejlevnější. Čím levnější tohle všechno bude, tím dřív to comharské čarodějnické škole splatím, a čím dřív to splatím, tím dřív budu klidně spát.

Pořád se mi nechce věřit, že laskavost mistryně de Lestate sahá až takhle daleko, takže se snažím udělat co nejvíc práce, abych věci dostala do pohybu a čarodějka si to nemohla rozmyslet. Odložím plán táry, vezmu uhly a vrhnu se ke stěně, abych si rozplánovala repositoria. Nejnázornější model je v životní velikosti, takže si police kreslím přímo na zeď. Stejně tu budu muset vymalovat.

Někdo mi přetrhne tvůrčí záchvat tím, že lehce zaklepe na dveře. Vrazím si uhel do kapsy a okamžik potom si uvědomím, že od něj budu mít oblečení báječně černý. Přísahám, jestli jsem si právě zašpinila svoje jediný slušný kalhoty kvůli někomu, kdo chce ušít nový zimní plášť, vynesu ho v zubech přes půl náměstí.

Ale je to Reine.

“Aisling,” kývne hlavou na pozdrav. Vypadá zdrchaně. A napruženě.

“Reine,” napodobím ji a honem přemýšlím, co dál. “Uhm… pojď klidně dál, jestli chceš. Ale není to tu obyvatelný.”

Čarodějka se kolem mě protáhne dovnitř a rozhlédne se.

“Ty s tím zabydlováním neváháš, co, holka?” zeptá se řečnicky. “No, nepřišla jsem žvanit. Jedu pryč, dokončit jeden výzkum pro Blanche. Potřebovala bych se tě ale na něco zeptat.”

Můj šestý smysl vříská na poplach a cítím, jak se mi ježí vlasy.

“Na co?” zeptám se velice opatrně.

“Jak na tebe působil ten dryák, co ti dával Galar při bitvě?”

Tak počkat. Cože?

“Když ti dával pití, nebyla to voda, to jsi snad věděla,” upozorní mě Reine otráveně, když vidí, že jí nerozumím. “Zkoušel na tobě směs povzbuzujících látek. Ale už se tě nestihnul zeptat, co to s tebou udělalo. Nechal Blanche svoje poznámky, ji to zaujalo a já bych v tom výzkumu docela ráda pokračovala. Takže co to s tebou dělalo?”

Poctivě se pokusím vybavit si tu první bitvu. Vím, že mi Galar dával něco k pití a že to bylo trochu hořké.

“Tak počkej… vypila jsem to a šla jsem si odpočinout. A pak… no, jak říkáš, bylo to povzbuzující. Měla jsem víc energie, síly, dokázala jsem se soustředit na zraněné a ne na sebe, rychlejš mi to myslelo. Byla jsem pak dost… rozjetá, řekla bych. Proto jsem tam taky zůstala, věnovala jsem se zraněným a ignorovala všechno, co se jich přímo netýkalo.”

Reine si dělá poznámky a mimoděk přikyvuje, asi je spokojená.

“Něco dalšího? Nějaký nepříjemný účinky? Bolest hlavy, křeče? Nic?”

“To ti nepovím, byla jsem z toho všeho vyřízená, netuším, jestli něco z toho bylo kvůli tomuhle, nebo to všechno byla přirozená reakce.”

“Fajn, s tím se dá pro začátek pracovat. Dík,” broukne na půl pusy Reine, jak si ještě něco čmárá. “Nebudu tu zaclánět,” řekne pak, když zastrčí svůj sešit do brašny. “Vyrazím. Měj se.”

“Pozdravuj Theodora,” vyletí mi z pusy, když čarodějka otevírá dveře od krámu.

Ztuhne s rukou na klice.

„Tím mi chceš říct, že tu není s tebou?“ Reinin hlas řeže jako zaklínačský meč. Po celém těle mi naskočí husí kůže a chvilku mi zabere, než otevřu pusu a popravdě odpovím.

„Ne, co by tu dělal?“

Reine se pomalu otočí zpátky ke mně, v obličeji výraz šokovaného vzteku.

„Chudák kluk, kvůli tvýmu nemístnýmu altruismu riskuje krk a ty ho po tom všem jen tak pošleš do háje.“ Čarodějka se teď třese vzteky a probodává mě nenávistným pohledem. A pod nánosem mého strachu se konečně vynořilo i něco dalšího.

„Jak, do háje? Já ho nikam neposlala, já s ním ani pořádně nemluvila, protože vy dva pořád plánujete nějaký radosti, ve kterejch pak lítám!“

„Nemáš zač, rádo se stalo, až budeš příště potřebovat zdrhnout ze země, přijď zas,“ plive opovržlivě Reine.

„Abych sledovala, jak vám to čarování spolu jde, a abyste měli komu podsekávat nohy, když se zrovna nebudete mít čemu zasmát? To určitě!“ Teď už ječím. A nemyslím, že si to budu v dohledné době vyčítat.

„Jaký nám, jaký my? Máš ty vůbec tušení – nemáš, viď?“ zavyje čarodějka bolestně a celá tak nějak zvadne.

Polykám jedno už už nakousnuté slovo za druhým, protože nemám nejmenší tušení, co se Reine honí v hlavě. Mlčí dlouho, ale nakonec si ty zmatky vynutí cestu ven.

„Ty nevíš… tobě fakt nedošlo, jak jsme zařídili ten zmatek u soudu?“

Pořád mi nepřipadá bezpečné něco říkat, takže jenom zavrtím hlavou. Reine se zhluboka nadechne, sesbírá trochu vyrovnanosti a dá se do vysvětlování.

„Magie byla jediná možnost, kterou Theodor vymyslel. Ale vzhledem k tomu, že byl oficiálně jediný čaroděj v partě, dostal by se tím do maléru on a musel by zařizovat útěk dvou psanců. Takže jednak vytvářel amulety a dával mi je, abych měla dost energie na všechny efekty, a jednak nějak posílal zprávy pár kolegům, kteří nám připravili únikovou cestu.

V Caldarvanu na něj samozřejmě čekali s energetickou blokací, aby mu zabránili vyčarovat nějakej proprask. Tím čarování zbylo na mě, protože mě brali za řádovou sestru a nikdo mě nepodezíral. A doufám, že pořád neví najisto, kdo to byl.

Vyšlo to báječně. Akorát tedy,“ v tomhle okamžiku se čarodějka zatváří vyčerpaně, „když jsme se domlouvali, jak tě z toho vysekáme, evidentně sis v tom vyfantazírovala něco úplně jinýho.“

„Polilas mě čajem,“ zamumlám dětinsky. „A málem shodila do bláta.“

„No jo,“ hlesne Reine. „Byla to hloupost. Ale zkusila jsem to.“

„Co jako, znemožnit mě? Nebo mě poštvat proti Theodorovi?“

„Já nevím!“ zavyje. „Asi od obojího trochu. Jako by to bylo k něčemu dobrý.“

„Ty ho pořád chceš,“ hlesnu.

„Jenomže on nechce mě, takže… já mizím.“ Reine vypadá, že se zase trochu sebrala, a nehodlá propást příležitost k jakž takž důstojnému obchodu. „Nemusím sledovat, jak tenhle zmatek dopadne, stačí mi vědět, že už v něm nemám co dělat.“

Než si rozmyslím vhodnou odpověď, zapadnou za ní dveře. A já nemám v úmyslu ji s tou odpovědí honit. Mám namířeno úplně jinam.

Jen co si budu jistá, že nezačnu v tu nejmíň vhodnou chvíli koktat, brečet a tak. A budu vědět, co chci říct.

V mezičase můžu dokončit ten návrh repositorií.

Projdu výčepem hostince ke schodišti a slíbím si, že tu nikdy nebudu přespávat. Jestli každému, kdo se chce dostat za některým z hostů, stačí jenom zeptat se hostinského, pravděpodobně bych strávila noc číhající s mečem za dveřmi. Odpočítám si ty správné dveře, zdvořile zaklepu, a když se neozve žádná odpověď, vstoupím bez vyzvání.

Theodor leží na posteli, zachumlaný pod dekou, a ačkoliv je celkem brzy večer, spí.

Uvědomuju si, že bych měla zase zmizet a promluvit si s ním jindy, a třeba ne v jeho pokoji, do kterého jsem se vetřela bez pozvání. Ale neodolám. Odkopnu svoje boty a vlísám se pod deku k čarodějovi.

„Co se děje?“ zamumlá Theodor a tváří se víc než zaskočeně, když zjistí, že v jeho posteli leží další člověk.

„To jsem já,“ šeptnu.

Trochu se uvolní a chvíli mě zamyšleně pozoruje.

„Mám se ptát?“

„Ne.“

„Fajn.“

Theodor přes nás pečlivě urovná přikrývku a obejme mě.