Sionnach poškubával hlavou, snažil se mě přesvědčit, abych mu trochu povolila otěže, ale to jsem si v táboře nemohla dovolit. Za cenu odřených dlaní jsem ho držela v mírném klusu.
„Vracím se na Příčnou, mám něco vyřídit?“ zavolala jsem na Breanu, která mi – zbytečně, mimochodem – uhýbala z cesty, na zádech loktuši plnou nových obvazů. Představená řádu roselliánek nade mnou potřásla hlavou jako nad ztraceným případem.
„Nic, Aisling, nic,“ ujistila mě důstojně.
„Podle neověřených zpráv se z Adoru blíží další vojsko, tak zítra nebo pozítří čekáme, že o něm uslyšíme tady,“ upozornila jsem ji ještě. Druhou polovinu věty jsem už křičela přes rameno, můj tvrdohlavý kůň se zastavit nehodlal.
„Vyšlu tam skupinu,“ přikývla rozvážně Breana a nadhodila si náklad na rameni, než s ním vykročila zpátky k hlavnímu stanu. Já se Sionnachem bojovala o každý pomalý krok, dokud jsme se mezi stany nevymotali na cestu. Pak stačilo trochu povolit křečovitě sevřené prsty a můj oř mě málem nechal na zemi, jak vyrazil nadšeným tryskem.
Chvíli si běžel, jak chtěl, ale postupně jsem ho začala přitahovat zpátky do kroku. I když před sebou nemáme cestu až k brodu v Příčné – z příhraničního území se stala mrtvá zóna, země nikoho, ve který častěji než voda prší šípy – přece jenom je to na trysk dost daleko.
V místech, kde se z rovin kolem Zlatého Potoka dostávala cesta do pohraničních kopců, jsem si všimla zváleného místa v trávě. Pořádně velkého místa, alespoň patnáct délek a na pět délek od cesty. Přiměla jsem Sionnacha zastavit na kraji, sesedla jsem a šla si ten flek prohlédnout.
Bylo pěkně udupaný, to bylo jediné, co jsem o něm dokázala říct. V sešlapané trávě zrovna zřetelné otisky nezůstávají. Ani na cestě jsem toho neviděla o moc víc – ale přece jenom se daly v prachu rozeznal otisky bot a kopyt.
Otisky, zvalchovaná tráva, jedno s druhým a vypadá to, že mám před sebou vojáky. Kolik, to jsem si netroufala hádat, ale pokud se tu zastavili na romantický oběd v trávě, dá se předpokládat, že jich tu najednou seděla většina – a v tom případě jich je málo na to, aby pro Ador představovaly nějaké vážnější nebezpečí.
Znovu jsem nasedla a pustila Siona do klusu. Spěchat jsem nechtěla, když nenaběhnu vojákům do zad, vyhneme se všichni nehezkým překvapením a zdlouhavému vysvětlování. Podařilo se mi koně zpomalit natolik, že ke křižovatce, kde se postupem času vyvinulo provizorní vojenské ležení, jsem dorazila v okamžiku, kdy jednotce její velitel dával rozchod.
Na Rowan, která formálně držela stráž u vstupu do tábora, jsem musela zakřičet, aby si mě všimla.
„Row! Haló! Vnímáš?“
Světlovlasá hraničářka sebou škubla a místo na vojáky se podívala na mě.
„Pozdrav tě, Ais,“ odpověděla mi nezvučně. „Podívej se na ně. Nová jednotka pro ochranu hranic. Žádnýmu z těch kluků není víc jak dvacet,“ pokračovala smutně.
Rezignovaně jsem prohnula rty do podkovy.
„Bude to bolet,“ zkonstatovala jsem. Rowan přikývla.
„Říkala jsem rosellkám, že čekáme potíže, budou připravený. Breana slíbila, že někoho pošle.“
„Doufám, že to stihne,“ zamumlala Rowan skepticky. „Za Zlatým Potokem jsou nám ošetřovatelky na pytel. Potřebujeme je tady,“ máchla rukou směrem k vojenským stanům, namačkaným mezi kopci, jak se který vešel. „Než je dostaneme k rosellkám, polovina jich umře.“
„Ale polovina přežije,“ podotkla jsem a přehodila Sionnachovi otěže přes hlavu; dál už ho pro jistotu povedu. „A nemůžeš po roselliánkách chtít, aby se při tom ošetřování nechaly zabít ony. Jsou tu dobrovolně, samy od sebe. Bez nich by umřeli všichni.“
„A dávno bysme tu šlapaly po adorský půdě,“ doplnila mě Rowan s úšklebkem.
„Tak tak,“ přisvědčila jsem.
„Potřebujeme vědět, kdy můžeme čekat útok,“ obrátil se k nám kapitán naléhavě. Tohle nebyl ten poněkud arogantní frajer z Tessary, spíš mi něčím připomínal Asgeira nebo Gallaghera. Nepotřeboval zvyšovat hlas, aby ho všichni na slovo poslechli. Z velitelů, kteří se tu prostřídali, mi přišel nejschopnější. Škoda, že se sem dostal až teď.
„Chodí samé špatné zprávy,“ postěžoval si jen tak do prostoru. „Na západ od nás už se stahují jednotky do vnitrozemí. Z východu se Ador prolomil skrz a podle všeho prý velká armáda táhne směrem k Tessaře. Jestli neudržíme západní linii, schytá to Catracht, a pak se nejspíš sejdou u paláce v Dhamse.“ Kapitán se na chvíli odmlčel a významně se zadíval na mapu, která mezi námi ležela na prázdné bedně od proviantu. Sice jsem měla všechny popisky vzhůru nohama, ale i tak jsem si dokázala situaci představit.
Dhamské velkoknížectví má jižní polovinu hranice společnou právě s Adorem. V okamžiku, kdy se Frolik rozhodl zkoordinovat útok na všechny významnější oblasti zároveň, začal Ador Dhamsu drtit v čelistech. Náš severní soused, comharské království, v záchvatu politikaření kdysi podepsalo mírové dohody jak s Dhamsou, tak s Adorem, což mu v manévrování svazovalo ruce. Klíčovou roli mohl sehrát Tosaith, stát elfů. Současného krále na trůn dosadil Ador a země je de facto adorským vazalem, ale zatím Frolik tuhle zbraň nepoužil. Být já adorským vévodou, ještě chvíli budu dorážet na jižní hranice, počkám, až se tam nahrne co nejvíc vojáků, a pak hvízdnu na elfy. Palác v Dhamse mám jistý do týdne.
Jenže já adorský vévoda nejsem. A v zájmu vlastní země doufám, že Frolik má do mého uvažování daleko.
„My si držíme pozice?“ zeptal se Asgeir klidně. V chabém světle vypadala jeho hubená postava a unavený obličej ještě starší než obvykle. Měl u pasu připnutý meč a dýky a přes ramena cestovní plášť, kapitán si ho zavolal na poradu, jen co po návratu z Tessary sesedl z koně.
Kapitán přikývl.
„Takové jsou rozkazy.“
Gallagher, stojící vedle Asgeira a do té chvíle tiše studující mapu, zvedl hlavu a významně se na kapitána zadíval. Já bych v tu chvíli uhnula očima a honem přemýšlela, kde jsem udělala chybu, ale kapitán Gallagherovi pohled oplácel.
Bran několika rychlými kroky přistoupil k mapě, oči mu přejely po dhamsko-adorské hranici a zastavily se na Tessaře.
„Budeme je mít v zádech, odříznou nás,“ upozornil nervózně.
Kapitán i Gallagher naprosto stejným pohybem přikývli.
„Takové jsou rozkazy,“ zopakoval kapitán.
Bran se odhodlaně narovnal do své plné výšky a já se nadechla k protestu.
Oni nás s chladnou hlavou nechají zmasakrovat!
Pak jsem vzduch z plic beze slova pustila zase ven. Bran shrbil ramena.
Ona totiž armáda je armáda, rozkaz je rozkaz, vojna není kojná a jedna malá zrzavá zaklínačka rozhodně nemá síly na vzpouru.
„Dostanete se do mrtvé zóny? S možností poslat nám zprávu?“ zeptal se kapitán věcně Asgeira. Asgeir se zamyslel; nebyl to zrovna čajový dýchánek, co by kapitán rád.
Hlavou mi proletěl nápad.
Moje horší já chvilku protestovalo, plnit rozkazy je jedna věc a vymyslet, jak splnit nesplnitelné, přičemž půjde o krk, druhá. Jenže tahle válka pro mě začala být osobní. Pokud můžu Ador jakýmkoliv způsobem zranit, jdu do toho.
„Dostaneme,“ řekla jsem klidně. Asgeir se po mně tázavě ohlédl.
„Dostanu se tam já,“ upřesnila jsem. „Nevím, jak daleko, to se uvidí.“
Kapitán mě zarazil gestem ruky. „Nepřichází v úvahu, vás tam přece nemůžu-“
„Druhá možnost je Aderyn. Radši ale já, když jsem si to vymyslela.“ Asgeir pochopil, co mě napadlo. Nesouhlasně se zamračil. „Aderyn je čarodějka a já jsem vnímač, Aderyn se mnou může komunikovat telepaticky. To je to nejrychlejší a nejnenápadnější varování, jaký si můžete přát.“
Kapitánovi se to nezamlouvalo, ale nebyl schopný vymyslet nic lepšího, to mu bránilo poslat mě s mým nápadem k šípku. Tiše jsem doufala, že to třeba udělá i tak. Neudělal.
„Čekám, že zavčas podáte varování před útokem. Metody jsou vaše věc,“ vybruslil z toho elegantně s pohledem upřeným na Asgeira, pozdravil ho lehkou, ostrou úklonou a odešel.
Asgeir se posadil na jednu nízkou, podlouhlou dřevěnou truhlu, ve které se sem dovezly zbraně, a gestem nás pozval k sobě.
„Ada hlídá směrem k hranici?“ obrátil se na Gallaghera. Starý hraničář přikývl.
„Končí o půlnoci, střídá ji Ulf. Ten spí. Rowan má stráž na tessarský silnici, tu jsi musel potkat, a Kaessi na zkratce. Talfryna poslali jako rychlou spojku do Catrachtu,“ poreferoval o stavu oddílu.
Asgeir se zhluboka nadechl.
„Máte někdo nějaký nápad?“
„Já už vyčerpala limit,“ ukázala jsem kolegům prázdné dlaně.
„Já měl pro dnešek limit nula,“ usoudil Bran zachmuřeně.
Gallagher se na Asgeira podíval skoro soucitně.
„Nic lepšího nevymyslíš. Když tam půjde někdo z nás, neohrozíme Ais a Adu, ale budeme se se zprávami muset vrátit po svých, a při tom nás chytí mnohem spíš.“
„Nenašel by se tu ještě nějakej vnímač?“ zkusil přece jenom přispět Bran.
„Kapitán podle mě o žádném neví, jinak by nám ho navrhl, ale zkusím se ho zeptat,“ odpověděl Asgeir rychle.
„Líp to nevymyslíme,“ souhlasila jsem s Gallagherem.
Asgeir si opřel lokty o kolena a svěsil hlavu. Byl by z něj parádní model pro ztvárnění alegorie zoufalství.
Gallagher se pousmál.
„My víme, že když už tam někdo musí, šel bys nejradši ty,“ ujistil našeho velitele upřímně.
„Ale nemůžeš být nejlepší ve všem, ty jsi dobrej velitel, ale někdy potřebuješ někoho s jinýma kvalitama,“ přidal se Bran. Jeho konejšivý tón určený o deset let staršímu Asgeirovi působil skoro úsměvně.
„A proto sis najal nás,“ podpořila jsem kolegy.
Na Asgeira náš útěšný proslov neudělal žádný viditelný dojem. Gallagher se zvedl k odchodu a gestem nám naznačil, že by bylo taktní, kdybychom vypadli i my.
„Máš na někdy určenou hlídku, Ais?“ zeptal se mě Bran tiše, když jsme vycházeli z Asgeirova stanu a mířili k tomu, který vojáci zanechali zbytku pohraniční stráže. Zavrtěla jsem hlavou.
„Nevím o tom.“ Z cesty jsme sešli do ušlapané trávy. Něco mi pod nohou dutě, kovově zadunělo.
„Au, do háje! Co to bylo?“
„Znělo to jako kotlík,“ odpověděl Bran nevzrušeně. „Nenechávalas tu chladnout čaj?“
„Než mě poslali jako spojku k roselliánkám? A víš, že asi jo? Škoda čaje,“ zalitovala jsem.
Bran mi podržel stan otevřený a vešel těsně za mnou. Než přes nás přehodil deku, chytil mě kolem pasu a přitáhl si mě blíž k sobě.
Ne že bych měla až takovou potřebu spát v něčí náruči. Ale když jsme se oba vešli pod Branovu přikrývku, tu moji jsme mohli mít složenou pod sebou a ze země pak nešla taková zima.
„Ais? Ais, vstávej.“ Bran mi třásl ramenem a jeho příliš dlouhé tmavé vlasy mě nepříjemně šimraly na uchu. Umím si představit horší způsoby probuzení, ale i tohle je pořád buzení, a to dřív, než jsem měla v úmyslu vstávat.
„Nech mě spát,“ bránila jsem se ze zvyku. Bran mě spát nenechal. Samozřejmě.
„Zvedej se, bude další porada. Musíme probrat ten tvůj sebevražednej plán s ostatníma,“ zvedl se z přikrývek, přičemž mě stihnul šťouchnout do žeber.
Převalila jsem se na záda a zamžourala na něj.
„A že já vždycky musím vymyslet takový koniny,“ pogratulovala jsem si.
„Vždycky,“ potvrdil mi Bran nenadšeně.
Mysleli si to i všichni ostatní – s tou nejnepravděpodobnější výjimkou, kterou byla Aderyn. Drobná podsaditá čarodějka věcně přikývla, chvilku přemýšlela a pak rezolutně prohlásila, že k hranici se vypraví ona, protože na rozdíl ode mě se může zamaskovat iluzemi. Navíc prý se nebude muset vyčerpávat udržováním telepatického spojení, ozve se, jenom když bude třeba.
Chtěla jsem se bránit, že když už jsem tuhle sebevraždu vymyslela, taky si ji odbudu, ale přece jen jsem jenom člověk, a tudíž jsem ráda, když nemusím nastavit krk. A kromě toho, Aderyn má se všemi svými argumenty naprostou pravdu, má větší možnosti a šance než já. Že ano.
Celou poradu jsme vlastně obstaraly my dvě s Aderyn, ostatní seděli beze slova a tvářili se zavile. O jediný zásah se postaral Ulf, když navrhl, jestli by stráž nemohla prostě ztropit randál, načež by naše armáda přiběhla.
„Ne,“ odmítli unisono Gallagher a Bran. „Jednak zjistit víc o nepříteli je výhoda, a výhod zrovna moc nemáme, takže je nemůžeme zahazovat. A druhak potřebujeme, aby se dostali až sem, tohle je nejvýhodnější místo pro boj široko daleko,“ vysvětlil Ulfovi trpělivě Gallagher.
„Kromě toho by to pravděpodobně byla jedna z posledních věcí, kterou by stráž v tomhle slzavým údolí udělala,“ zavrčel Bran. Ulf netečně pokrčil rameny a dál věc nerozváděl.
Aderyn rytmicky poklepávala prsty na okraj jedné z prázdných beden, na kterých jsme jako obyčejně posedávali.
„Takže domluveno, večer s Ais nastoupíme hlídku v zemi nikoho,“ shrnula klidně.
„Už to tak bude,“ souhlasil nerad Asgeir.
Většinu dne jsem tudíž strávila poflakováním se po táboře. Velitel Aderyn a mě žádný úkol nepřidělil, a když jsme se o nějakou činnost hlásily samy, výslovně nám přikázal odpočinout si před noční akcí.
„Kolik on toho vlastně ví o tom, jak fungují hraničáři?“ pošeptala mi Aderyn, když jsme spolu seděly u ohně a v kotlíku nad plamenem na střídačku míchaly improvizovanou polévku ze všeho, co bylo na markytánkách k vyžebrání.
„Myslíš, že neví, že hraničář funguje úplně jako normální člověk? Jí, pije, dejchá…“ Rychle jsem uhnula před pohlavkem, který se mi Aderyn pokusila vlepit.
Kolem nás prošla skupina nově příchozích vojáků, jeden každý mladší než já. Dívali se na nás nechápavě a s trochou soucitu. Aderyn zvážněla.
„Ne, neví, že služba na hranicích znamená několikadenní služby a noci v křoví,“ odpověděla jsem jí popravdě.
V neradostné náladě jsme se začaly připravovat na hlídku. Aderyn pečlivě zkontrolovala ostří svého krátkého meče i zvláštně tvarované, dokonale nabroušené dýky, kterou nosila v pouzdře v botě. Mě vybavila dohladka vybroušeným valounkem křišťálu, velkým jako přerostlá fazole a slabě magicky zářícím. To jí prý pomůže mě najít a udržet kouzlo. Připravila si lahev s vodou a přikrývky a odešla z tábora směrem k hranici. Ještě ke mně dolehlo slabé magické echo, jak přes sebe vytvářela maskovací iluzi. Já to měla jednodušší, měla jsem prostě zůstat s hlídkou na jižním okraji tábora – což kromě dvou vojáků znamenalo taky Kajsu, jak se se setměním, když jsem hlídku nastoupila, ukázalo.
Od hlídkařů a Kajsy se čekalo, že budou stát v pozoru u vchodu do tábora a bystře sledovat tmu kolem, jestli se někde něco nešustne. Já měla jednoduše stát či sedět, kde jen mi bude libo, a čekat, zdali náhodou se se mnou Aderyn nezkusí spojit telepaticky.
Tak tohle bude jedna z nejnudnějších hlídek, co jsem kdy zažila.
Stojíš na hranici nepřátelskýho území, připomínala jsem si.
Líp jsem se zabalila do deky, ale sednout si jsem se neodvážila. Člověku se začne chtít spát mnohem rychleji, když nečinně sedí, to mám vyzkoušené. Postavila jsem se vedle Kajsy a po jejím vzoru se zakoukala do noci.
Odhadovat čas podle hvězd jsem se nikdy pořádně nenaučila, ale zřetelně se pohnuly, než mě postávání a zírání začalo nesnesitelně nebavit. Skoro jsem si přála, aby se Aderyn ozvala. Abych zjistila, jak na tom jsme a co se děje. Aby se něco dělo.
Škoda, že neumím telepatii používat sama. Takhle musím tupě čekat, jestli se uráčí Aderyn. Měly jsme se domluvit, že se sem tam ozve, i kdyby byl všude klid.
Jak jsem si tak zoufale přála, aby se něco dělo, lehounce se o mě otřelo slabé echo. Tak slabé, že jsem si nebyla jistá, jestli to není jenom moje toužebné přání.
Mysli hlavou! Tohle není telepatie!
Nevěděla jsem, jestli to vůbec stojí za zaznamenání. Co já vím, třeba cítím ozvu nějakého Aderynina kouzla, nemůže být zas až tak daleko.
A neozvala by se? Jenom pro náš klid?
Kajsa ke mně otočila hlavu.
„Cítilas to?“ zeptala se tiše. Ani mi to nepřišlo zvláštní, už dřív se ukázalo, že elfové jsou v některých ohledech mnohem citlivější než lidi. Zřejmě to platí i o magii.
„Cítila,“ vydechla jsem.
Možná bychom to nakonec nechaly plavat, kdyby po chvilce nepřišlo druhé echo, trochu silnější – a hlavně kdyby nepřišlo jasně z vnitrozemí. Tohle nevyslala Aderyn. V žádném případě.
Neměly bychom vyhlásit poplach?
Ale od nás nechtějí poplach, od nás chtějí informace.
„Jdu se tam podívat,“ řekla jsem Kajse potichu a automaticky sjela rukou k pasu, na jílec meče.
„Neblázni. Stráž mám já, jdu tam já,“ sykla na mě Kajsa, lehce mě odstrčila a udělala první dva kroky směrem, odkud impuls přišel. Nedala jsem se.
„Přesně. Ty máš stráž, tady. Já můžu koneckonců být kdekoliv, telepatie má široký dosah a s tím jejím amuletem mě Aderyn najde stejně dobře.“
Rychle jsem si v hlavě promítla mapu okolí. Kolem silnice jsou samé kopce, a kdo jiný než já by měl vědět, že hrát si tam na honěnou je bez šance na výhru. Ale podívat se, kdo se nám tu courá při měsíčku, to by vyjít mohlo, když si dám pozor.
Opatrně jsem začala stoupat do svahu. Na každý pád se hlavně musím vyhnout Aderynině energetickému poli, nechci ji na sebe upozornit.
Někdo tu kolem sebe hází magií a Aderyn nic nedělá – jestli tohle neznamená, že je s tím někým spřažená, tak nevím.
Jsou samozřejmě ještě další možnosti, většinou takové, které naší čarodějce na zdraví nepřidají. Ale to teď nechám stranou.
„Pane, velitel Rórdán z východního oddílu žádá o slyšení,“ odříkal vyčerpaně malý, podsaditý muž v zakrváceném oblečení. Zpoza dveří pracovny tessarského kapitána se ozvalo úsečné „Dále!“
Rórdán vešel dovnitř, bolestně přitom napadal na pravou nohu a před velitelovým stolem se na okamžik postavil do pozoru.
„Hlášení?“ vyzval do stručně kapitán. Za zády mu visela mapa tessarské oblasti. Podél hranic s Adorem byla zuřivě počmáraná, přeškrtaná a popsaná červeným inkoustem. Šipky, které z hrozivé změti rudých čar výhrůžně vystupovaly, mířily k Tessaře. Druhá mapa, méně podrobná, ukazovala celé Dhamské velkoknížectví. Tady se červené šipky sbíhaly jako kopí do ježatého půlkruhu kolem hlavního města a velkovévodského paláce.
Na pozadí rudě počmáraných map vypadal kapitán obzvlášť ztrhaně.
„Adorské jednotky se dostaly na dva dny jízdy od pevnosti. Vesnice žádné větší škody neutrpěly, podle všeho adorští vyšlou vždy jen malou skupinu, která lidi jednoduše vyděsí k smrti, nemají jak se bránit. Pokusili jsme se je zastavit před Rhodri.“ Rórdán zmlkl.
„Nevyšlo to,“ zkonstatoval kapitán. „Ztráty?“
„Osm set mužů,“ pronesl Rórdán třesoucím se hlasem a se zavřenýma očima.
„Rhodri?“
„Vydrancováno, vypáleno.“
Kapitán se unaveně opřel o stůl a chvíli uvažoval. Pak se natáhl pro brk a kalamář a na kus pergamenu napsal několik slov. Pod ně nakapal pečetní vosk a otiskl do něj svůj prsten.
„Rozkaz k mobilizaci a evakuaci. Každý bojeschopný muž je povolán do zbraně. Ostatní do západu slunce opustí město. Vyšlu jízdního posla do Dhamsy. Pochybuji, že Tessara vydrží. A když nevydrží Tessara, je Dhamsa jediné město v zemi, které má naději.“ Kapitán si dovolil zoufalý povzdech. „Jestli má někdo vůbec nějakou naději.“
Narovnal se a podal pergamen s pečetí Rórdánovi. „Zanes to kapitánovi městské stráže, veliteli vojenského tábora a správci zbrojnice.“
Rórdán převzal pergamen, uklonil se a vykročil ke dveřím. Kapitán ho zavolal zpátky.
„Ještě něco,“ začal s ponurým výrazem. „Vrať mi to.“ Vzal si pergamen zpátky a připsal na něj další větu, kterou pak zvlášť označil pečetí. „Správce tábora nesmí do rozhodování o bojeschopnosti nechat zasahovat roselliánky. Podle nich už nemáme bojeschopného jediného muže.“
