Léta a léta si stěžuju, že neumím pořádně kreslit postavy. Takže když mi v knihovně padl zrak na knížku Prostě postava, popadla jsem ji a rozhodla se, že během volna zase opráším tablet. (Když mám konečně zase plně funkční GIMP a všechno. Mimochodem, zkoušela jsem i Kritu a nějak mi úplně nesedla. Asi síla zvyku…)
Sama sebe jsem překvapila, když jsem jednoho dovolenkového dne vzala knížku, prolistovala ji a šla kreslit. Pokračovat ve čtení →
Na poradu přijdu o půl hodiny dřív. Vyberu si židli na rohu velkého stolu a rozložím si před sebou knihu, která mi mezi romány v knihovně první padla pod ruku.
Ostatní ať se posadí, kam je jim libo. Nezajímá mě-
Ale ano, zajímá, přiznám si na okamžik. Chci vědět, které místo si vybere Galdur, a vyčíst z toho, kde se po včerejším večeru nacházíme. Po tom, co se mu omluvy zadrhly v krku. Na čempak se to asi zasekl?
Galdur v cizí posteli. Galdur v cizí náruči.
Přestaň, Reine. Soustřeď se na poradu.
Přivřené oči, zadrhávající se dech, ruce, které nejsou moje…
Porada, zatraceně, máš na krku válku, čarodějnice mizerná!
Sedím v přední řadě lavic, aby se mi ani omylem nedostala do zorného pole obranářka Mairwyn Daelis. V takovém případě nemám nejmenší tušení, co bych udělala, ale zaručeně by to nebylo pěkné. Ruce mám pod lavicí, složené v klíně. Nikdo nevidí, jak si zarývám nehty do dlaní, abych se alespoň na chvíli dokázala soustředit. Alespoň doufám.
Jistým podivným způsobem jsem se na válečné přípravy těšila. Představovaly způsob, jak se zaměstnat a nemít moc času na přemýšlení o věcech, se kterými beztak nemůžu nic dělat. Jenže třetí týden tohohle režimu se na mě podepisuje víc, než bych pokládala za možné.
Po celém těle mám modřiny – od zásahů tréninkovým mečem, od židlí a hran stolů, když o ně zakopávám v laboratoři, od Iwarových obranných kouzel, když nezvládnu nekromantský trénink. Ráno se mi zatraceně těžko vstává, protože namožené svaly přes noc ošklivě ztuhnou.
„Co se od nás vůbec čeká?“
Alchymista Iestyn přejíždí pohledem pár našich kolegů, zoufale pohazuje hlavou, až mu kudrnaté vlasy padají do očí, a usilovně doufá, že někdo z nás má odpověď.
„Já nevím, možná šéfová potřebuje otrávit město?“ Myslím, že se Anfitha snaží o vtip, ale úplně jistá si nejsem. Když čarodějka zachytí můj pohled, pokrčí rameny. „Nedělám teď na ničem kromě datury, takže pokud se nemíníme dát na travičství, na mě nekoukejte.“
Už je to pár dní, co jsou na světě kompletní výsledky letošního ročníku soutěže Vidoucí. A já tentokrát musela čekat až do konce, abych se dozvěděla svoje umístění.
Ale vezměme to vyprávění popořadě.
Neexistuje nějaká střední cesta, do pytle? Nebyl by nějaký kompromis, že bych nebyla úplně ze hry venku, ale taky ne první na ráně?
Nevyslovím to nahlas, nejsem blázen, ale i tak se trochu bojím, jestli to nezachytil náš telepat.
Nebo telepat Acadaemie, zaručeně si nějakého taky přivedli. Je jich pořádná banda, určitě nenechali nic náhodě.
Dívám se na skupinu čarodějů za hranicí magického kruhu a na jednoho, který je před ní. Uvnitř kruhu. Se mnou.
„Mám nápad,“ oznámím Blanche de Lestate, když na ni za tři dny náhodou natrefím v jídelně. „A Galdur má plán.“
Čarodějka zvědavě zvedne obočí, vmanévruje mě ke stolku v rohu síně a posadí se zády ke stěně, tak, aby měla přehled o okolí. Pak na mě kývne.
„Zabezpečená telepatie. Galdur napsal zaklínadlo, které chrání telepatický přenos před odposlechem. A když si k tomu pozveš fyziomagika, budeš vědět, jestli ti lžou nebo ne. Jen k tomu potřebujeme amulet, který měl u sebe ten jejich zvěd. Máš ho ještě?“
Nevěřím, že by se rektorka zbavila tak důležitého důkazu týden po Merfynově odhalení, ale jeden nikdy neví. Uleví se mi, když přisvědčí.
„Bude to fungovat?“
Začíná to pravé léto. Prázdniny, dobrodružství… a čas na čtení! Za tím účelem přináším nový příběh čarodějky Reine, ve kterém se odvypráví všechno to, co načali Hlídači.
Doufám, že vám Reine trochu zpříjemní léto. Za předpokladu, že jsem neudělala chybu v nastavení článků, máte teď do září každé úterý co číst. Ať se líbí!
Obrovské poděkování samozřejmě patří Michalu Havlovi za betareading a literární diskuze.
(Ilustraci z obálky už Snílci znají, objevila se v Creatiu. Fotka pochází odněkud z Krkonoš. Je to trochu symbolické, protože právě na výletě do Krkonoš jsem celý příběh vymyslela, ale hlavně se hodila jako pozadí pro vymyšlený motiv.
Myslím, že tyhle věci by se správně měly dělat obráceně, nejdřív najít fotku a do ní pak nakreslit obrázek… nebo ne?)
Tajná záchranná výprava, byť úspěšná, má i své nevýhody. Comharská Škola magických umění o tom rychle zjistí své. Nebezpečí pro Leitín bylo sice odvráceno, ano, ale hrozba bojů se nad zemí vznáší dál. Comharští to zjistí v okamžiku, kdy ve škole odhalí zvěda.
A to ještě netuší, že dhamský špion je jejich nejmenší problém…
Slibovala jsem iluzi, takže tady je.
Snílci, já vážně nevím, jestli to dělám správně. Zhruba v polovině případů mě iluze oslím můstkem dovede do některého koutu mého světa – často do takového, o jehož existenci jsem do té chvíle neměla tušení, ale zapadne do Leitínu jako dílek puzzle, aniž bych bych k tomu využila výraznějšího násilí.
Tentokrát jsem nechtěla. Jenomže když otevřete článek a okamžitě si pomyslíte „Hele, Daith!“, už s tím moc jiného dělat nejde. Alespoň se mi k vzniklému nápadu pěkně přiřadila i iluze pro Všeslava, ke které mě na první pokus nenapadlo zhola nic.
Tak snad příště.
(Zdroj inspirace: Petronela – Howard Lyon, Všeslav – obrázek, s jehož původem je to podivné, protože v portfoliu ho má Bartijhamela a v mírně pozměněné verzi Marisa Oh.)