Chvíle po dopsání příběhu jsou zvláštní.

Ne vždycky. Někdy mám ve frontě další jednu až třiadevadesát událostí, o kterých vím, že potřebují zpracovat, a rovnou se můžu po hlavě vrhnout do dalšího psaní. Ale někdy dopíšu poslední slovo, zavřu soubor s tím, že teď se na něj minimálně měsíc nesmím ani podívat, a… a tak nějak nic. Jako by si život v Leitínu plynul poklidně a bez zádrhelů, neděje se nic zajímavějšího než připálená večeře…

Když se mi to stalo tentokrát, trvalo pár týdnů, než jsem si vzpomněla, že už roky chci napsat příběh o Lištičce.

Pokračovat ve čtení →

To měl být titulek krátkého textu složeného převážně z Kaessiných neveselých úvah a měl k němu patřit obrázek. Ani nevím, co mě napadlo dřív, úvahy vycházejí z mailů vyměněných s Michalem za několik let, motiv pro ilustraci už jsem taky měla v merku dlouho (zejména tedy jako cvičení v technice).

Pokusila jsem se ty myšlenky vyjádřit slovy, ale rychle mi bylo jasné, že potřebují ještě uležet. Zhruba tak pár dalších let.

Takže dneska vám tu nechám jenom ten obrázek.

Pokračovat ve čtení →

Poslední dobou se mi svět zdá čím dál bláznivější a náročnější. Někdy minulý týden jsem se rozhodla odreagovat kreslením a měla jsem chuť kreslit šaty, takže námět byl jasný celkem rychle – nakreslím Kaessi v době před Nepatřičnou, coby princezninu dvorní dámu v odpovídajícím odění. A buď si ohromně vyhraju s kreslením šatů, nebo to nechám jako hrubou skicu, pokud se mi bude líbit. Plán slušný, což?

Zabrala jsem se do práce, málem kvůli tomu připálila vyvařované roušky, jak pilně jsem studovala fotky Casey LaBow. Ani tak ale skica nevypadala reprezentativně, takže jsem se dala do toho pečlivého rozpracovávání… a jak je vám zajisté jasné, tvůrčí energie i motivace rychle došly.

Ale dostala jsem jiný nápad.

Pokračovat ve čtení →

Zase jednou zapřu své malé, nicméně existující výtvarné vzdělání. Já vím, že na perokresbu se používá perko na násadce, které se namáčí do tuše či inkoustu, a dokonce vím, že pero na perokresbu není totéž co redispero, anžto to prvé má ostrou špičku a to druhé je zakončené placičkou. Nikde se v této technice nehovoří o peru bombičkovém, se kterým píšou prvňáci. (Dneska už možná ani to ne… jsem stará či co?)

Směr, kterým se vyvíjí mé výtvarné pokusy, je do značné míry ovlivněn nedostatkem skladovacích prostor a mou (ne)šikovností. Proto vede tablet, který nic nezašpiní, nezmáčí a na archivaci děl ještě dlouho bude sloužit jeden externí disk, proto se nehrnu do experimentování s akrylem, protože fakticky nevím, kam ty obrazy budu dávat. Bombičkové pero s černým inkoustem není sice tak jemné jako správné kreslířské perko, ale zato nese prakticky nulovou pravděpodobnost kaněk a převržené lahvičky s tuší.

Pokračovat ve čtení →