Protože na cestách už jsem (zase) byla.
Pořád je mojí nejčastější tvůrčí činností háčkování deky na čtecí křeslo. Pořád mám rozepsaný ten samý text, co už minimálně rok. (A snažila jsem se vzít si ho s sebou! Ale špatně jsem si ho uložila do telefonu a přišla na to dvanáct kilometrů nad zemí. To je nějakej druh rekordu.) Ale protože mám chuť psát, můžu vám vyprávět alespoň o letošní dovolené. A tentokrát, narozdíl od Oslo, to bude na víckrát. (Ale zase o cestě do Bergenu jsem nenapsala ani čárku, tak tímhle to vyvážím.)
A začneme pěkně od začátku – cestou.
Letenky a ubytování jsme zamluvili na základě náhodného nadšení někdy v červnu, vzájemně se ujistili, že to bude fajn, a náhle byl den před odletem, den balení, chystání, studia bezpečnostních předpisů letiště a povolení k dovozu a vývozu potravin, abych to nemusela číst z malého displeje až v cizozemsku. Tak si tak balím, studuju, vyřizuju cestovní pojištění, když se malým hláskem ozve: „…možná jsem to zbabral.“
Hlavou mi během tří vteřin proletí osm katastrofických scénářů, u většiny z nichž bych litovala té platby za pojištění. Pak se konečně dokážu zeptat, co se děje.
„My jsme neměli letět přes Oslo, nebo jo?“
Jak i sem občas napíšu, ačkoli je to zcela nepodstatné – bojím se lítat. Ideální počet letadel v cestě na dovolenou je nula. Do některých destinací je to krajně nepratické, takže jedno jsem ochotná zvládnout. V nejhorším i dvě, když z Prahy chybí spoje na tolik zajímavých míst. To byl letošní plán – odletět z Prahy dopoledne tak, abychom nemuseli vstávat ve čtyři ráno jako posledně, a s jedním hodinovým přestupem v Kodani se dostat do cíle asi ve tři. Náhle na mě zíral let z Kodaně do Oslo, za dlouhé dvě hodiny další do cíle, kdy už se blíží půlnoc, a navrch layover v Kodani ne jednu hodinu, ale sedm.
(Příčinou bylo samozřejmě to, že Scandinavian Airlines ten pěkný let z Kodaně zrušily. A naše chyba, nikoli malá, byla, že jsme mail, který nás na to upozorňoval, přehlédli mezi obchodními sděleními, takže jsme vesele odignorovali lhůtu, ve které jsme mohli let stornovat a vymyslet to líp. Den před odletem už nezbývalo než se smířit s náhradním spojením.)
Inu, co už, početla jsem si ještě něco o kodaňském metru, stáhla aplikaci na koupi jízdenek a vyhlásila, že se tedy holt podíváme i po Kodani.
Jak jsem předem pečlivě nastudovala, na Ruzyni se doporučuje být dvě hodiny před odletem, podle čehož jsem naplánovala spojení. (Hurá, konečně jsem se svezla tím dvoukloubovým trolejbusem z Veleslavína!) Dobrodružství se SAS pokračovalo zjištěním, že nemají personál pro odbavení – je potřeba se poprat se samoodbavovacím kioskem a polepit si kufr sám. Samoodbavovací kiosek je intuitivní, jediné, na co jsem doteď nepřišla, je fungování čtečky kódů – stejně jsem musela datlit číslo rezervace ručně. Ale propracovat se k polepkám kufrů a boarding passům nebyl problém, takže jsme lípli štítky na držadla a šli zavazadla odevzdat. Vesele jsem se proklikávala prohlášeními, že nevezu nic zakázaného, že jsem si balila sama a nenechala kufr bez dozoru, až došlo na finální pokyn. Polož kufr na pás, naležato (ne na výšku) a tak, aby byl štítek nahoře. Chvíli jsem zírala, opatrně ho zkusila z držadla na výšku odlepit, rozhlédla jsem se, jestli není kolem někdo z personálu, zamumlala „to jste měli říct dřív, frajeři“ a odeslala nesprávně polepený kufr do hlubin letiště s vědomím, že v batůžku mám kartáček na zuby a náhradní prádlo, ten zbytek se nějak vyřeší. Pak jsme chvíli pozorovali letadla z terasy, prošli bezpečnostní kontrolou, načali dovolenkové čtení a s mírným zpožděním nastoupili do letadla. A za slabou hodinu jsme mohli začít hledat, kde je na kodaňském letišti metro.
Nemůžu napínat – našli jsme ho bez problémů, značené je pěkně, aplikace fungovala, mohli jsme prostě nastoupit a jet. Chvíli mi trvalo, než jsem si všimla, co je na něm neobvyklé. Kromě toho, že dlouhý kus trasy z letiště jde linka M2 po povrchu a že má každá stanice bezpečnostní stěny, taky nemá řidiče. Z přední části vozu musí být krásný výhled (kdysi jsem si to vyzkoušela v Londýně na DLR), ale ani zadní okno není k zahození. (Akorát mi to zadní okno dělalo odrazy na fotkách, takže dokumentaci nemám.)
Za čtvrt hodiny jsme v centru Kodaně a můžeme začít bloudit, s čímž neváhám a pevnost Kastellet, která je přes ulici od stanice metra Østerport, hledám deset minut přes tři přechody. Ale nevadí, nakonec je Kastellet nalezen, času je dost (díky, SAS, nebo tak něco), počasí spolupracuje, a tak můžeme strávit hodinku obcházením hvězdicovitého Kastelletu, obdivováním kasáren, větrného mlýnu a bezpečnostních prvků od děl po náspy a vodní příkopy.
Kousek od Kastelletu je i socha malé mořské víly, kterou nechci vynechat, ale jak se dá uprostřed prázdnin předpokládat, je obležená turisty. Fotím tedy z dálky, načež vyrážíme po nábřeží k Amalienborgu.
V sídle královské rodiny jsme svědky začátku výměny stráží (prcháme, neboť se začínají srocovat lidi), prokličkujeme starý přístav Nyhavn (spousta lidí), po obědové zastávce projdeme zahrady u Rosenborgu, zámku, kde jsou uložené dánské korunovační klenoty, a obejdeme celou botanickou zahradu zvenčí, než najdeme vchod. Botanická zahrada je rozlehlá, krásná a plná laviček, takže v ní strávíme zbytek času, který si dovolíme pobýt ve městě před návratem na letiště. Jelikož si necháme předepsanou časovou rezervu, jde opět všechno jako po másle, za securitou jsme asi tak za tři minuty a můžeme se ještě pocourat velkým kodaňským letištěm.
Nakonec jsem ráda, že nás SAS poslaly tak, jak nás poslaly. Taky nám mohly těch sedm hodin dát na letiště Gardermoen, odkud se do Oslo jezdí vlakem nepoměrně dražším než kodaňské metro. Tahle máme na Gardermoen pouhé dvě hodiny strávené čtením, pozorováním ranveje a rezignovaným vzdycháním nad zpožděním, které nabírá naše třetí letadlo. Leč i třetí letadlo nakonec dorazí s nákladem čaje a kávy (už jsem se zmiňovala, že u SAS má i nejlevnější letenka v ceně vodu, kafe nebo čaj podle výběru? Kromě vnitrostátních letů pod 40 minut, což to se nás netýkalo. Fly SAS!). Jsem jedna z mála, kdo si v jedenáct večer žádá další kofein, ale chci být dostatečně při smyslech, až budu hledat autobus z letiště. Poslední by měl odjíždět tři čtvrtě hodiny po příletu, ale trnu hrůzou, jak se propíše naše zpoždění. Naštěstí se potvrdí informace z webu dopravce, že autobusy se přizpůsobují příletům letadel, nevadí ani, že jízdenka v aplikaci už je označená jako exspirovaná, můžeme se usadit a konečně, v půl jedné ráno místo ve tři odpoledne, dorazit do… ale to si povíme příště, ano?
