…můžeme se usadit a konečně, v půl jedné ráno místo ve tři odpoledne, dorazit do Ålesundu!
Ålesund je město o téměř 60 000 obyvatelích, rozkládající se na ostrovech na západním pobřeží Norska (zhruba tam, jak se Norsko začíná zužovat k severu). Je známé jako přístav, centrum rybolovu a netypické norké město – po požáru v roce 1904 byl celý Ålesund vybudovaný znova v secesním stylu. Já architektuře rozumím jak koza petrželi, ale krásný je.
V Ålesundu se nachází několik muzeí a uměleckých galerií. Já si vybírám buď muzea, která mě hodně zajímají (Fram a Kon-Tiki v Oslo), nebo která mě mírně zajímají, pakliže je zároveň zima a deštivo (námořní v Bergenu). V Ålesundu oproti očekávání nenastala ani jedna z těchto variant, takže budu povídat o tom, co podniknout pod širým nebem.
První den jsme prohlásili za odpočinkový po cestě. Dopoledne jsme se potoulali centrem Ålesundu (ostrovy Aspøya a Nørve), okoukli malý maják u přístavu (který teď údajně slouží jako novomanželské apartmá nedalekého hotelu – tak určitě bych chtěla pobývat na místě, které obchází turisti ze všech stran a mají na dveřích napsáno, co se děje uvnitř), nakoupili jídlo a vrátili se domů na oběd.
Odpoledne jsme vyrazili na kopec Aksla ze severní strany, kde se cesta s pokusem o schody klikatí vrstevnicím navzdory. Když jsme se vynořili u sportovního stadionu, lámala jsem nad sebou hůl, že tohle byl přece jenom začátek a že zjevně už na ty norské kopce nemám. Inu, špatně jsem se koukla do mapy, Aksla je stolová hora – stadion je téměř stejně vysoko jako vrchol, a dál už navíc vedly příjemné cesty.
Kromě vyhlídky s restaurací, která je vidět z celého Ålesundu, se na Aksle nachází taky vysílač, malá kamenná rozhledna u vrcholu, kterou nechali postavit expati z Ålesundu přesídlivší do Kanady, a řada tunelů z dob, kdy bylo Norsko okupované nacisty.
Obvyklá cesta na Akslu je 418 schodů přímo z města, po kterých jsme to vzali dolů. Musí se nechat, že výhledy jsou z nich perfektní.
Na další den jsme si domluvili projížďku na kajaku, protože to byl ve výhledu počasí poslední pěkný den na dobu neurčitou. Půjčovna nás vybavila vším potřebným a počítala s tím, že jezdit neumíme, takže nenastala žádná přehnaná očekávání. Cestou z přístavu jsme míjeli výletní loď, myslím, že to byla Mein Schiff 3 – z toho kajaku, prakticky z mořské hladiny, jsem si teprve uvědomila, jaký kolos to je.
(Každý den se v Ålesundu objevily nové lodě, někdy jedna, někdy i tři. Flotila Mein Schiff byla nejpočetnější, viděli jsme trojku, jedničku a Relax. Vybavím si i Viking Saturn, Costa Favolosa, Celebrity Eclipse, AidaNova a ještě jedna Aida nebo Scenic Eclipse. Když si vezmu, že každá má kapacitu dva až tři tisíce pasažérů a jak jsou velké ålesundské ostrovy, není divu, že bylo přes den v centru tolik lidí. A bylo ohromně poznat, když se večer sebraly a odpluly.)
Vyjížďka na kajaku je naprosto skvělá, doporučuju. Máme pěkné počasní a klidné moře, jen nás párkár pohoupe kolemplující loď. Pádlování je ale náročnější, než jsem čekala! Po dvouhodinové vyjížďce si jdeme domů odpočinout a dát oběd, než vyrazíme na ostrov Hessa – cílem pro dnešek je park v jeho severní části, pak se uvidí.
Mimochodem, most mezi Aspøyou a Hessou vydává ve větru tak zajímavé zvuky, až si myslím, že to byl architektův záměr.
Park na Hesse je pěkný, přiměřeně terénní a plný německé druhoválečné techniky (bez té bych se obešla, ale k historii to patří).
Projdeme jím až k akváriu, které si ale šetříme na deštivý den, a pokračujeme podél pobřeží dál na jih, kolem hory Sukkertoppen čili Cukrové homole. Sukkertoppen obejdeme celý a pak se obrátíme zpátky na sever k mostu domů s tím, že zbytek ostrova si prohlédneme jindy.
Předpověď počasí se mýlila, následující den vypadá slibně, takže se rozhodujeme vylézt na Sukkertoppen, když zezdola ho už známe. I když je na mapě stezek několik, všechny vedou z východu tím jediným rozumným stoupáním, takže prostě najdeme nejbližší šipku a jdeme. Terén je místy náročnější, dojde i na použití rukou, ale alespoň nikdy nepochybuju o tom, jestli jsme na trase, což ze Sukkertoppenu dělá výpravu velmi civilizovanou. Na vrcholu (314 metrů) se můžeme zorientovat a identifikovat ostrovy a kopce v dohledu, můžeme se kochat mořem, můžeme se mazlit s cizími psy, ale nemůžeme si úplně odpočinout a v klidu promluvit, jelikož příšerně fouká vítr a na tom malém plácku v závětří se chce schovat kde kdo.
Po sestupu konstatujeme, že bychom ještě někam šli, takže navážeme na včerejší obchůzku ostrova a dojdeme až na nejvýchodnější cíp Hessy do Slinningenu, kde jsme byli na kajacích. Slinningen je nejznámější pro oheň, který staví a pálí na svatojánskou noc. Dostal se i do Guinessovy knihy rekordů, konkrétně v roce 2016 s hranicí vysokou 47 metrů. Chvíli posedíme u domu druhoválečného hrdiny, když přijede autobus Fram a já honem kupuju týdenní jízdenku, abychom se s ním mohli přiblížit domů.
Ani další den se předpověď pokaženého počasí nevyplní, a tak vyrážíme na ostrov Sula, který je z větší části jedna velká stolová hora. Prosadím si výstup z Mauseidvågu, který vypadá nejmírněji, a jsem příjemně překvapená štěrkovkou o vlídném stoupání. Perfektně schůdná a jasná cesta vede ke dvěma horským chatám, dál už je stezka trochu terénnější, ale bez problémů se dostaneme až na vrchol Vardane (776 metrů), nejvyšší bod Suly. Vítr u moře patří k věci, trochu deště jsme taky čekali, kolembloudících je málo, všude kolem vřes a borůvčí, je to prostě skvělá výprava.
Z Vardane míříme na vrchol Grøthornet a chceme pokračovat dál na západní cíp hory/ostrova, ale kus cesty je podmáčený až zatopený a my usoudíme, že brodit se tam a pak zase zpátky asi nepotřebujeme. Sestoupit chceme kolem jezera Molværsvatnet, ale vybereme si špatnou cestu, jezero mineme. Zato potkáme ovečky se zvonky na krku. Sestup je jedna z těch tras, kdy jsem přesvědčená, že jsme sešli z cesty, a pak na mě vykoukne turistická značka. Pomalu, opatrně a ve zdraví dorazíme do Langevågu.
Říkáme si, že si to dopřejeme a z Langevågu se svezeme zpátky do Ålesundu lodí, jenže poslední nám asi o deset minut ujede. Při čekání na autobus se potřebujeme schovat před slejvákem, z nedostatku jiných možností tak kotvíme v místním fastfoodu. Ale kafe tam mají za třicet NOK a jednou vám ho dolejou.
Další den si dáme odpočinkový, toulání po městě a a znovu výšlap na Akslu, tentokrát po schodech nahoru a tak daleko na východ, dokud neskončí stromy. Bydlíme pod svahem Aksly, takže to máme krásně po cestě zpátky.
Pak se konečně naplní ta předpověď celodenního deště, a tak vyrazíme do atlantického akvária – Atlanterhavsparken. Stejný nápad měla bohůmžel půlka Ålesundu a nejspíš celá výletní loď, ale co už, great minds think alike. Fotek z akvária mám jen pár a veskrze mizerných, takže se budete muset spokojit s popisem. Největší atrakcí je velká nádrž atlantického akvária, kde v jednu hodinu probíhá krmení – a to tak, že se do nádrže ponoří potápěč s pytlem. V kombinaci s tím, že nádrž je opravdu široká a vysoká, to máte jako film v kině. Aporopos kino, někde je tam taky, ale vždycky jsem přišla uprostřed promítání a nechtěla jsem rušit. Velkých i malých akvárií je tam samozřejmě hromada, mezi pamětihodné patří třeba velká nádrž s hejnem sleďů (jsou krásní, synchronizovaní a stříbrní), otevřená nádrž imitující mělčiny, ve které můžete vidět rejnoky nebo platýse opravdu velmi zblízka, spousta různých druhů krabů, a samozřejmě vydry, tuleni a tučňáci. Část je věnovaná chovu lososů, což je významný norský exportní artikl, a v activity roomu se lze seznámit s mořskými živočichy na dotek. (To nemůžu dosvědčit, protože se mi do té tlačenice plné dětí nechtělo. Kvůli ochraně zvířat je activity room otevřený jen v definované časy.)
(Popravdě, myslela jsem si, že zima a déšť lidi od sledování krmení vyder ve venkovním pavilonu odradí. Zapomněla jsem, že jsme v Norsku.)
Na další den hlásila norská předpověď nulové srážky, takže jsme odvážně vyrazili na ostrov Godøya. Když jsem nastupovala do autobusu a skenovala jízdenku, řidič se mě zeptal, jestli jedeme do Alnes.
„Ne, chtěli bychom vystoupit dřív. Na Valkvæ.“
„Ale chcete do Alnes, ne?“
„Ne. Na Valkvæ.“
Díval se na mě podezíravě a ještě se zeptal, odkud jsme. Pak se rozzářil. „Jo, Československo! Já jsem z Rumunska!“
Myslela jsem, že je to tím hotovo, ale když jsme čekali na odjezd a spekulovali nad mapou, přišel se znovu zeptat, jestli chceme do Alnes.
„Ne. Sem,“ píchla jsem prstem do mapy.
„Co tam chcete dělat?“
„Vylézt na ten kopec!“ ukázala jsem, což ho konečně přesvědčilo, že nejsem úplně místně zmatená.
„Ještě nikdá po mně nikdo nechtěl zastavit ve Valkvæ,“ kroutil hlavou.
Úspěšně jsme tedy vystoupili ve Valkvæ, na telefonu ověřili, že Norové v lokaci hlásí dokonalé sucho, a smířili se s tím, že holt stejně prší. Dalším bodem programu bylo najít stezku nahoru – opět jsem prosadila to, co vypadalo jako nejmírnější stoupání. Stezka byla vyznačená na Mapy.com, na Ut.no, ale v terénu nebyla. Nicméně podle sledování pozice na mapě se dalo projít (možná ta stezka zmizela nepoužíváním?), byť první půlhodinu jsem byla přesvědčená, že se drápeme necestou, nesmyslným svahem, kde se dá chytit jen za trsy trávy, a že se budeme muset obrátit. Dodrápali jsme se až k prvnímu rozcestníku, od kterého pokračovala cesta zřetelná – a na tom rozcestníku byla i šipka zpátky naším směrem na Valkvæ.
Kdybych měla Godøyu přejít znovu, nedrásala bych to z Valkvæ, ale zkusila bych jednu z jižních tras, které se na hřebenovku napojují.
I po neoddiskutovatelné cestě jsme se dál hrabali místy po čtyřech, protože stoupání bylo strmé, ale nakonec jsme zdolali nižší vrchol Sloktinden (441 metrů) a dostali se k jezírku Litlevatnet.
Přes hřeben jsme se pak dostali k většímu jezeru Alnesvatnet a rozhodli se slézt nejdřív k němu, než sestoupíme do Alnes. (Jasně že cíl byl Alnes. Ale po svých!) Sestup k jezeru taky stál za to – z kamene na kámen, mezi nimiž někde zely hluboké díry, občas pod námi byl slyšet potok, po dešti všechno klouzalo. Takový terén mám na mysli, když frflám na norské turistické trasy – kde máte každým krokem šanci zahučet po koleno do díry, i když jste opatrní.
Na břehu jezera jsme viděli hejno ptáků, černých a bílých. Anžto jsme krátkozrací, vytáhli jsme na ně dalekohled a celou tu dobu, co jsme ho lovili z batohu, jsme doufali, že tady, na liduprázdé hoře, konečně uvidíme papuchalky!
Byli to rackové, ale nevadí.
Kvůli terénu jsem tlačila na to, abychom sestup do Alnes nezdržovali, kdyby to zase mělo být vyhýbání se dírám a průrvám. Ale bála jsem se zbytečně, z Alnes k rozcestníku u jezera vede hrubé kamenné schodiště.
Pak jsme prošli celou vesnicí a oklikou podél pobřeží až k majáku, který má příjemnou kavárnu spojenou s prodejní galerií (nebýt toho, že obraz jsem neměla šanci dovézt domů, bych o nějaké mořské krajince vážně uvažovala), poslouchali moře na pláži, podívali se na lodě v maríně a vydali se čekat na autobus. Byla jsem nervózní, protože ten den šlo o poslední spoj z ostrova, ale přijel a všechno dobře dopadlo.
Po dalším odpočinkovém dni (za promrznutí na Godøye jsme si zasloužili obdivovat lodě v přístavu, nakupovat dárky domů a porovnávat secesní budovy) jsme si na závěr expedice dali ještě výlet na kopec Høgkubben na ostrově Uksenøya. Cesta nahoru by pravděpodobně byla příjemná lesní cesta, kdybychom někde neuhnuli a nevyrazili místo toho korytem potoka, na což jsem přišla až ve chvíli, kdy nemělo cenu se vracet. Ale nenechte se mýlit, i koryto potoka je uznávaná trasa a potkali jsme na ní Nora, jako obvykle třikrát rychlejšího než my.
Z Høgkubbenu je nádherný výhled na fjordy a kopce, dál k jezerům vede cesta po pláni, samý vřes a tráva a zakrslé břízy, a konečně jednou svítí slunce. Je to nádhera a nechci odtamtud pryč.
Od jezera si prosadím sestup po zpevněné cestě, i když je to nuda, protože nemám zájem si na poslední chvíli zvrtnout kotník v potoce, a večer se ještě projdeme kolem terminálu výletních lodí, abychom zjistili, koho máme na návštěvě tentokrát.
V den odjezdu už se jen stavíme v pekárně na snídani a kávu a dáme si krátkou procházku z autobusu na letiště, a já si jen říkám, že to hrozně rychle uteklo. Ani první den jsem neměla ten pocit, který obvykle o dovolené mívám, že tu máme hodně času a málo plánů a jak my to uděláme, a najednou byla výprava za námi.
Na rozloučenou s Ålesundem se nakláníme k okýnku letadla a vzájemně si ukazujeme, na co jsme vylezli. Kde jsme byli. U jakého jezera byli ti rackové…
Bylo to skvělý.
