„Všichni připraveni?“ táže se rektor.
Kolegové už vědí, že odpovídat mají jen v případě, že připraveni nejsou. Ponuré mlčení naznačuje, že není na co čekat.
Srdce mi prudce naráží do hrudní kosti. Nevím, jestli je to nervozita, nebo lektvar z gahy. Spíš to druhé. Láhve kolovaly mezi celou výpravou několikrát a já vydatně přispěla k tomu, že se nevracely plné.
„Vpřed,“ zavelí rektor a vykročí.
Přistihnu se, že zadržuju dech, když se přiblíží k magické bariéře.
Projde.
A za ním další a další čarodějové, hladce a bez jediného zaškobrtnutí, jako by se vůbec nic nestalo.
Ale analytik, který stojí vedle naší skupiny, se chmuří. Předpovídal, že energetická bariéra ponese informace dál, jako pavoučí síť, ve které se zachytila moucha. Teď se nejspíš jeho odhad naplňuje.
„Běžte,“ mává na nás. „Projděte s nimi, fofrem!“
Iwar kývne, popadne mě za paži a strká mě dopředu. On, já a Galdur tvoříme jeden z momentů překvapení, pokud všechno půjde hladce. Měli bychom se odpojit od oddílu a pokusit se, pokud to půjde, dostat nepříteli do boku. Jestli budeme jen dodávat informace, nebo i bojovat, to prý se ukáže časem.
Dokázala bych si vybrat lepší partu. Jenže jsem nikomu kromě hraničářek nevyžvanila, co se mezi mnou a Galdurem děje, takže Blanche si zjevně myslí, že mi dělá laskavost.
Celkem jsou takovéhle trojice ustavené čtyři, většinou z čarodějů, kteří ovládají obzvlášť zajímavá kouzla. Zavalitý proudař z Acadaemie proslul při tréninkových soubojích neodrazitelnými silovými proudy. Naše Torill dovede mávnutím prstu přivést průměrný vojenský oddíl do hlubokého bezvědomí. Tenhle druh zajímavých kouzel.
Jestlipak už si někdo domyslel, proč jsem mezi nimi já?
Magickou bariéru cítím na kůži podobně jako slabounkou vrstvu vlažné vody. Nestihnu se z ní ani oklepat, když do mě Iwar zezadu šťouchne a nasměruje mě pryč z cesty. Pravda, nemáme se držet s hlavním oddílem, ať už nám to přinese cokoli.
Druhá trojka, která odbočila na naši stranu, se má držet víc vzadu, my vyrážíme vpřed. V ideální situaci bychom měli být schopní upozornit oddíl na blížící se trable. Uvidíme.
O maskování se nám stará Iwar. Ze zvyku pošťuchuju jeho iluzi svými průzkumnými kouzly. I kdybych to doteď netušila, muselo by mi z nich být jasné, že Iwar je skvělý čaroděj. Magická clona se přizpůsobuje podle potřeby, ohýbá se kolem nás a přitom zbytečně nezasahuje okolí.
„O co se snažíš?“ broukne můj mentor.
„Trénuju. Krásná práce s tou iluzí.“
„Používejte telepatii, do pytle. Nemáme elfy, netušíme, jestli někdo neposlouchá,“ napomene nás rozmrzelý Galdur.
„No jo. Díky,“ odvětí Iwar zdvořile, ale mým směrem přitom vrhne téměř spikleneckou grimasu. Co nám tenhle mladík má co vykládat…
Natáhnout krok a kráčet rozumnou rychlostí je příjemné. Tenhle kousek Adorského vévodství pokrývá řídký borovicový les, světlá kůra u špiček stromů ve slunečním světle září jásavou oranžovou a já bych skoro byla schopná zapomenout, že jsme ve válce. Skoro.
„Pozor,“ sykne Iwar. „Někdo je před námi, trošku nalevo…“ Hledá lepší orientační bod, ale nenajde.
Galdur vyšle vlastní kouzla, nejspíš si ověřuje Iwarovy závěry.
„Je daleko,“ zabručí. „Chceme čarovat na tuhle vzdálenost? Ozvěnu silového proudu zachytí až na hradě.“
Iwar chvilku uvažuje a jeho čelo se seskládá do zachmuřených vrásek.
„Reine se o to postará. Ona ozvěny nevyvolá,“ přikáže nakonec.
Cože? Proč bych zrovna já neměla-
Aha. Iwar mluví o nekromancii. Ozvěna vzniká, když čaroděj do kouzla energii dává. Nekromant ji do sebe naopak nasává…
Dobrá. Fajn. Nepanikař, čarodějnice mizerná. Od toho jsi strávila hodiny a hodiny v odstíněných místnostech a pracovala na Iwarových cvičeních, aby sis s takovouhle situací poradila.
Zavřu oči a soustředím se. Nevysílám do okolí na průzkum žádné přesně definované kouzlo, spíš mám pocit, jako bych se naučila zacházet se smyslem navíc. Vycítím magickou energii a do určité míry i vím, v čem je nashromážděná. Myslím, že podobně se musí cítit elfové, akorát že je alespoň neruší každý keř a pták, který se jim připlete do cesty. Všechno živé v sobě vážně nějakou energii.
Teď cítím toho člověka, vnímám ho jako intenzivnější stín a rozpoznám, že na hrudníku má něco malého, z čeho energie přímo srší.
„Má amulet,“ informuju své společníky.
„Vím. V rámci cvičení tě chválím. Teď ho uspi,“ poroučí Iwar.
Najít člověka a jeho energii je ta snazší část. Pak musím energii přitáhnout k sobě, pomalu a po troškách, abych ho nezabila…
Nejdřív samozřejmě vyčerpám sílu z jeho amuletu, až pak se mi podvolí magie, která mu proudí v žilách. Teplokrevní živočichové se síly vzdávají neradi. Nekromantovi ale neodolají.
Vnímám jeho tělo. Vnímám jeho srdce. Cítím, jak se mu zrychluje puls, když se tělo snaží dorovnat úbytek. Musím pracovat opatrně, ale nesmím mu dát dost času na obranu. Ještě trochu… ještě… Cítím, jak se muž skácí do podrostu, a přeruším silový proud.
Běžná kouzla unavují. Tohle ne.
Cítím se odporně. Jako bych si do žil nalila pohár cizí krve.
„Dobře,“ kývne Iwar, jako by mě chválil před nastoupenou jednotkou. „Jdeme dál. Já sonduju, ty buď připravená, Galdur hlídá.“
Kráčíme borovým lesem v řadě, jeden za druhým jako husy, a já nedokážu myslet na nic jiného, než že se mi chce zvracet.
„Jsi v pořádku?“ Galdur ke mně natáhne nové telepatické kouzlo a já upřímně zadoufám, že je šikovnější než zbytek oddílu. Pro jistotu bych neměla říkat nic, co bych nevyslovila před Iwarem.
„Jakž takž,“ přemůžu se.
„Jsi bílá jako vápno. Ale šlo ti to báječně, když si vezmu, žes měla jen pár týdnů tréninku. Jsi dobrá, vážně,“ konejší mě čaroděj. Tón jeho hlasu mě na chvíli přenese do úkrytu v adorských horách, kde jsme strávili dva dny a kde mi šeptal do ucha podobné věci, aby mě přesvědčil, že potíže a zpoždění naší tehdejší výpravy nejsou moje vina. Do úkrytu, kde jsme… Zatraceně. Na co pomyslím, do toho se mi motají vzpomínky na Galdura!
„Děkuju.“
Koutkem oka vidím, že napřahuje svoji dlaň k mé, ale pak si to zase rozmyslí. Ušetří mi tím další zmatky v hlavě.
Mineme muže v bezvědomí. Iwar si zběžně prohlédne jeho uniformu a chmurně přikývne, jako by se mu potvrdila špatná zpráva. Z jeho telepatie, kterou pravděpodobně ohlašuje náš nález velitelům, cítím jen slabounkou ozvěnu.
Mezi stromy se začne světlat. Když projdeme až na kraj lesa, otevře se před námi výhled na téměř rovnou planinu, rozdělenou na několik pastvin, v tuhle chvíli převážně neobydlených, a polí, na kterých po úrodě zbývají strniště.
Několik mil od nás se vypíná hrad Ador.
Jsme na místě.
„Někde tam mají další iluzi,“ konstatuje Galdur, když si prohlíží krajinu.
„Nebo se před námi zabarikádovali na hradě,“ nadhodí Iwar.
„Těžko. Vybudovat opravdu pevnou a trvalou magickou obranu je potřeba při stavbě. Všechno proměřit, napsat runy na míru, vyzkoušet, dostat je pod základy, před každou hradbu, na vrcholky věží, pak nashromáždit dost energie, která to udrží… Nějaké ochrany mít budou, ale nevěřím, že by se na ně spolehli.“
Iwar přisvědčí a vyšle další telepatické kouzlo ke zbytku oddílu.
„Reine, co tvoje průzkumy? Mám pocit, že v tomhle bodě už se toho moc zkazit nedá, tak jen trénuj,“ vybídne mě pak.
Přikývnu, co jiného mi zbývá, a dám se do čarování. Prvních pár sond vytvořím příliš slabých, až když se odvážím vyslat silnější kouzlo, vrátí mi slabou ozvěnu. Zkusím další, trochu jiným směrem. Podobný výsledek. Na druhou stranu. Znovu.
„Galdur má pravdu, něco tam je. Řekla bych asi tak v polovině vzdálenosti k hradu. Ale jestli bariéra nebo jen iluze…“
„Iluze. Nebudou se vyčerpávat udržením tak dlouhé bariéry,“ dovodí přesvědčeně Iwar.
„Co teď?“
„Zatím nás neviděli. Můžeme se zkusit dostat blíž, uvidíme, co se stane, až iluze spadne,“ odpoví mi Galdur.
„Ty se staneš,“ zabručí Iwar. Kdybych si náhodou nebyla jistá, o kom je řeč, probodne mě pohledem o barvě a průraznosti obouručního meče.
„My jsme je odhalili. Proč si myslíš, že nevyhmátnou oni nás?“ zeptám se, když trochu vstřebám prvotní šok.
„Za koho mě máš? Myslíš, že si nedovedu ochránit štít proti nejprimitivnějším průzkumným sondám?“ Můj mentor se málem urazí.
„A oni to nedovedou?“
„Rangs, Reinuš, Rangs,“ připomene mi Galdur. „Tamní hoši se s jemnostmi moc nepářou.“
„Tak sem s nima.“ Na chvíli pustím ke kormidlu moji cyničtější část. „Já se taky nebudu párat s jemnostma.“ Vykročím na otevřené prostranství a doufám, že Iwarova iluze je tak skvělá, jak slibuje. Kolegové kráčí za mnou.
„To se opovaž,“ vyhrožuje Iwar. „Budeš mít na krku blok dřív, než si mě vůbec stihneš všimnout.“
„Dobrá, dobrá, žádné trhání se ze řetězu,“ doluju ze sebe železnou zásobu sarkasmu.
„Jsem rád, že si rozumíme,“ odvětí čaroděj podobným tónem.
„Pracovat s vámi je radost. Co kdybyste někdo uvedl rektorku do obrazu? Nebo tu musím všechno dělat já?“ postěžuje si Galdur.
S každým dalším krokem po strništi sarkasmus a přezíravost opadá. Když nás Iwar gestem zastaví, nemám už z čeho brát ani předstíraný klid. Ruce se mi klepou a nedokážu uvolnit svaly v obličeji. Přesto se zmůžu na slaboučké průzkumné kouzlo.
„Deset délek,“ odhadnu vzdálenost k nepřátelskému kouzlu. Kolegové přikývnou. Zdá se mi, že napětí a nervozitu nesou lépe než já. Nebo jsou schopnější herci.
„Tady počkáme. Sami nemůžeme dělat nic, zahájit akci musí hlavní oddíl,“ velí Iwar. „Jsou asi půl míle za námi. Nejspíš nebudou chtít přijít až k bariéře. Uvidíme. Reine, zkus, co za tou bariérou ucítíš.“
Poslušně zavřu oči a soustředím se na ostatní smysly. Adorskou iluzí proklouznou, jako by si odhrnuly z cesty lehkou záclonu.
Jsou tam. Některým v žilách neproudí téměř žádná magie. Někteří jí mají tolik, že mě z nich mrazí za krkem.
Co tu zatraceně vlastně dělám?
Instinktivně ucuknu, můj magický smysl se stáhne a vyrazí opačným směrem. I tam vnímám magií prosycenou krev, stíny mých kolegů a spolubojovníků.
Ke každé z těch siluet si dovedu vybavit obličej a tón hlasu. A taky Anfithinu věčnou chuť na sladké, Torillin ujetý smysl pro humor nebo úšklebek, který Aisling tak ráda předvádí neschopným šermířům.
Blanche mě přecenila. Chápu, že je nutné Frolikovi Adorskému přistřihnout křídla, ale kvůli tomu tu nejsem. Nevěřím filipikám svých šéfů natolik, abych se pro ně postavila do první linie. Stojím tu kvůli lidem za mnou.
Jsem nekromantka. Dělám věci, na které ostatní nemají nervy. Kde jinde bych měla být, než v centru chystající se magické bitvy?
Takže kolem a kolem vzato, možná mě rektorka nakonec odhadla celkem přesně.
Galdurovy prsty se mi ocitnou v dlani. Jsem tak vyděšená, že mě ani nenapadne ucuknout. Naštval mě, připomínám si, zradil mě, podvedl mě.
Ano, přisvědčí jiná část mé mysli, ale to vyřešíme, až zrovna nikomu nepůjde o kejhák, jasné?
Podívat se mu do očí nedokážu. Zírám přímo před sebe, na to, co vypadá jako pole a město a hrad, a snažím se přesvědčit vlastní hlavu, že se dívám jen na deset délek vzdálené kouzlo, nic víc.
Najde si mě pramínek magie.
„Reine? Dostala ses skrz? Tušíš, co na nás čeká?“ ptá se Blanche de Lestate.
„Asi pět set vojáků. Jsou vybavení amulety, ale jakými, to ti nepovím. Asi dvacet čarodějů. Čtyři hodně silní, silnější než Iwar.“
„Dobrá,“ odpoví Blanche. „Dokážeš je oslabit?“
„Nejspíš ano, ale musím mít na čem vybít tu nastřádanou energii.“ Zním tak věcně, až se mi dělá zle.
„Rozumím.“ Rektorka se odmlčí.
„Na co jsme vlastně brali s sebou elfy, když máme Reinuš?“ Galdur se usilovně snaží o vtip, jakkoli špatný.
„Bylo by s tím hrozný vysvětlování,“ odtuší Iwar. „A navíc nikdy nevíš, kdy se ti budou hodit rukojmí.“
Za jeho zády si s Galdurem vyměníme mírně znepokojený pohled. Mám na jazyku kousavou poznámku o způsobech války a připravenosti na všechno, ale Blanche mi přetrhne myšlenku.
„Začni, Reine. Ty nejsilnější, pokud to půjde. Pak, až zahájíme útok, můžeš tu energii zužitkovat.“
„Rozkaz,“ přemůžu se. Galdur zvážní a pustí mě.
„Hlídám tě,“ upozorní Iwar.
Znovu se protáhnu záclonou adorské iluze, najdu si nejvýraznější obrysy a jemně pobídnu sílu, aby se vydala ke mně. Pomalu. Opatrně. Kolik se toho na Rangsu učí o nekromancii? Můžou si všimnout, co provádím?
Ukradená síla se mi šíří po těle. Mám pocit, jako bych si lokla Aislingina povzbuzujícího dryáku. Srdce mi buší jako po šermířském souboji. Mám dost síly na cokoli. Dokážu cokoli. Snad dokážu i nezvracet.
Dost. Stačí. Nepřátelé by mohli postrádat i víc, ale já už další sílu nevstřebám.
„Lepší už to nebude,“ brouknu rektorce. Poslední slabiku mi přetrhne Blanchin křik.
„Útok!”
Ozvěna osmdesáti kouzel mě zalije s intenzitou potopy. V tom chaosu nemám tušení, o co se kolegové snaží, když vrhají magii naslepo, skrz půvabný obrázek adorské krajiny.
Vzápětí se iluze zavlní a opadne.
Adorští čarodějové jako jeden muž zvednou ruce a všechnu sílu nám vrátí. Půlku oddílu kouzlo smete jako příbojová vlna.
„Bozi dobří,“ uklouzne Galdurovi.
„Rangs,“ vrčí Iwar. „Co stojíš, mrskni po nich něčím!“
To se snadno řekne, ale čím?
Instinktivně sáhnu po známých kouzlech. Adorští budou chránění proti bojové magii, ale mysleli i na obyčejný vítr?
Všechnu sílu, kterou jsem vytáhla z nejmocnějších čarodějů, pošlu do povětří, zvednu vichřici a vmetu nepřátelům do boku vlnu prachu a ulámaných stébel. Není to tah, který by vyhrál válku, ale pokud můžu soudit podle toho, jak se ošívají, je to nepříjemné.
Fajn. Jdeme na další kolo.
Znovu hledám ty nejsilnější zdroje magie, doplňuju z nich vlastní ztráty a beru si bohatě navíc. Adorští nejsou hloupí, podruhé je stejným trikem nedoběhnu, ale napadá mě několik dalších. Tentokrát nasměruju energetický proud do země. Kinetická kouzla jsou náročná, ale i tak jsem si nakradla dost síly na to, abych několika nejbližším nepřátelům rozdrolila zemi pod nohama. Trochu to vypadá, jako by je podhrabal obrovský krtek. Pobaveně se ušklíbnu. A dáme si to ještě jednou…
Čím dál víc se musím soustředit na to, abych obírala o sílu adorské čaroděje, ne své kolegy. Bitevní pole už není tak přehledné. Hlouček kolem Anfithy se soustředí jen na udržení vlastního štítu, do kterého buší jak cizí kouzla, tak šípy, které adorští lučištníci střílejí čarodějům přes hlavy. Theodor, Lyall a pár dalších kluků se drží dobře, jeden živí štít, další se snaží najít skuliny v adorské obraně. Nějaké tam být musí, protože ani skrz vlastní štít se nedá čarovat.
Rektor dělá, co může, aby zneškodnil lučištníky, ti ale mají nějakou vlastní obranu. Blanche nechybí moc k hysterii, nevypočitatelně kolem sebe metá energetické proudy a dává nepřátelské bariéře pořádně zabrat.
Jenže ani tak nejsme v převaze.
Máme čtyřnásobnou přesilu a ani tak nejsme v převaze. Adorští jsou silnější než my.
Nedokázala bych nějak oslabit ten štít?
Cítím ho, ale spíš jako vrstvu vody, mlhu, kterou nedokážu uchopit. Tak jinak. Kdo ho živí? Dokážu vysledovat alespoň tohle?
Pátrám v bitevním chaosu. Musí to být některý z těch silnějších… jo. Mám ho. Energie mu stéká ze špiček prstů a teče do štítu, látá každou slabinu, kterou v něm naše kouzla vytvoří.
Nic osobního, kamaráde, ale já jsem rozhodnutá neprohrát.
Tentokrát se soustředím jen na něj, táhnu k sobě sílu, která má skončit v bariéře. Cítí, že něco není v pořádku, snaží se štít posílit. Srdce mi buší, v uších slyším mořský příboj. Jen přidej, klidně víc, všechno si vezmu, všechno…
„Mají s sebou nekromanta!“ křičí kdosi. Něco to znamená, něco důležitého. Budu se tomu věnovat hned, jak padne bariéra. Ještě trochu…
Moc. Příliš moc.
Všechna magie světa mi hoří v ruce.
Padám.
Ječím.
Strašně to bolí.
Iwar
Šlo to dobře. Do chvíle, než mi Reine uhnula zpod iluze a Filip de Lyss-Norde si jí všiml.
Matně si ho vybavuju z některé magické konference, tenkrát mi přišel jako docela sympatický kluk. Teď vykřikuje na celé kolo, že máme nekromanta, a já mám chuť utrhnout mu hlavu.
Galdur po něm mrští proud síly. Nepřemýšlí, zapomněl na adorský štít. Jeho kouzlo se od něj odrazí a bolestné zaúpění se ozve z naší strany.
Vzápětí vykřikne Reine. Padají oba, de Lyss-Norde se složí bez hlesu, Reine hrozně křičí. Vidím proč. Pravou ruku má až k lokti sežehnutou magií, kůži šedou jako olovo, svaly stažené v křeči, rukáv na cáry.
Nad bojištěm se zavlní přímo záplava kouzel a tentokrát nacházejí správné cíle.
„Padnul jim štít, tak něco dělej!“ houknu na Galdura. Váhá, vidím na něm, že by nejradši hodil celou bitvu za hlavu a věnoval se Reine, ale nakonec poslechne.
Reine se věnuju já.
Lovím z kapsy pečlivě zabalený předmět, trhám z něj jednu ochrannou vrstvu po druhé a přitom sleduju Reininu paži. Šedá na kůži ustupuje dost rychle na to, abych to rozeznal pouhým okem. Tak rychlou regeneraci jsem ještě neviděl, ani u nekromantů ne. Reine za roky vzdorování blokačnímu amuletu vytrénovala své tělo k neuvěřitelné odolnosti.
Mám nutkání pozorovat ji dál, ohromně mě zajímá, jestli by zranění takového rozsahu skutečně dokázala zregenerovat během chvíle a bez následků. Ale je to příliš riskantní. Jestli někdo přistihne na bitevním poli volného nekromanta, následky pro školu a celý Comhar budou nedozírné.
Připevním Reine kolem krku nový blokační amulet a aktivuju kouzlo. Účinek je okamžitý.
Reine nejdřív zakašle, jako by se dusila, a pak začne výt. To Galdurovi nemůže uniknout.
„Ne! Přestaň! Nech ji hojit!“ řve, zapomíná na bitvu a rozběhne se ke mně. Kdosi z adorské strany pole po něm šlehne ohněm. Galdur na poslední chvíli vyčaruje štít, plameny mu olíznou čelo, ale nevypadá, že by si toho všiml. Řítí se ke mně rozběsněný jako divoký býk.
Seknu silovým proudem. Nemůžu mu dovolit, aby mi bránil v práci. Když se sesune k zemi, rozhlédnu se přes něj po bitevním poli.
Proudař Ebbe padá po přímém zásahu silou.
Anfitha z alchymie si jednou rukou pomáhá s obranným kouzlem, v druhé třímá meč. Na tvářích má prach rozmazaný slzami.
Mečem se ohání i lékárnice Aisling. Ona si v boji evidentně věří. Efektně protáčí zápěstí, některé její pohyby připomínají tanec. V jednu chvíli si přehodí zbraň do levačky a překvapenému protivníkovi přerazí zápěstí. Jestli to někdo z adorských přežije, bude vyprávět legendy o neporazitelné šermířce.
Mairwyn a Torill spolupracují, Mairwyn drží jeden ze svých propracovaných štítů, Torill kolem něj posílá zaklínadla, amulety i hrubou sílu. Pozornost adorských se k nim stahuje.
Rektorka de Lestate se na okamžik probere z bojového šílenství.
„Přišli o štít!“ řve z plných plic. „To je naše chvíle! To je naše-“
Provolání ukončí šíp v její pravé plíci.
Na okamžik se nedokážu pohnout.
Proč se nebránila? Síly na to měla dost, i kdyby byla sama vyčerpaná, má u sebe Láidirův safír, jeho nastřádaná energie by dokázala vyhodit do vzduchu celý adorský hrad. Proč ho nepoužila?
A kdo další ho umí použít? Kdo o něm ví? Kdo si na něj vzpomene?
Jistý si jsem jen sebou.
Zvednu se od sténající Reine a mezi prsty mi víří magie.
Je mi jedno, kdo je v právu. Za tohle adorští zaplatí vším, co z nich budu schopný vytřískat.
