Dostali mě, uvědomím si mezi nadepisováním štítků. Blanche a Galdur kolem sebe trousili tolik tajemných narážek, že konečně probrali k životu moji zvědavost. A taky mě znejistila rektorčina zmínka o magii, která by mohla ohrozit Comhar. Jestli jsem v nebezpečí, chci o tom vědět.
Takže jen co nachystám jednu várku fiol s lektvarem k výdeji a odvážím byliny do patřičných nádob, zamknu za sebou dveře a vyrazím směrem ke škole.
O místě setkání Galdur nic neřekl. Rektorku už v její pracovně nezastihnu, a než se opatrnými dotazy dopátrám, že je k nalezení v malé posluchárně, mám nepříjemné zpoždění.
Dveře do sálku otevřu jen natolik, abych se protáhla dovnitř, přeletím místnost pohledem a podél stěny se odkradu k nejbližší lavici. Sednu si a neúspěšně předstírám, že už tam trčím jak dlouho.
Ohlédne se po mně většina osazenstva, asi osm lidí v nejrůznějším oblečení od mírně sváteční vesty po propálený pracovní hábit.
Nadechnu se a pátrám v hlavě po co nejpřijatelnější omluvě, ale Galdur promluví jako první.
“Takže abych to nějak načal – jsme tu proto, že se v Adoru děje něco divného. Pravděpodobně je to důvod, proč Ador posledních třináct let válčí. Theodore, vysvětli, co si myslíš a jak jsi k tomu došel.”
Když se jeho hlas konečně přestane odrážet v téměř prázdné posluchárně, rozhostí se překvapené ticho. Nikdo zřejmě nečekal, že do toho Galdur vlítne rovnýma nohama, aniž by nás třeba představil. Nebo pozdravil.
Pak se konečně vzpamatuje podsaditý světlovlasý čaroděj, odkašle si a z vyvýšené pozice na horní řadě lavic začne vyprávět.
“Víte, že jsem sloužil v adorské armádě. Nejenom v Dhamse v poslední válce, ale i přímo v Adoru během dhamsko-adorských bojů, když Frolikovi došlo, že potřebuje čaroděje i na své straně. Nebudu to rozebírat, podstatné je, že jsem procestoval velkou část země, hlavně jih a okolí adorského hradu. Nějakou dobu mi trvalo uvědomit si, co vidím, ale Ador je energeticky vyčerpaný. Proto tam nic pořádně neroste, úroda je rok od roku menší a taky se tam hůř dočerpává energie, když to potřebujete. A horší se to.
Přemýšlel jsem, čím to může být, snažil jsem se vysledovat, jestli je to nějaká místní anomálie, ale k ničemu to nevedlo. Mám pocit, že směrem do vnitrozemí, na východ, se to zhoršovalo, ale nemůžu to říct jistě. Nicméně tím, že v Adoru je něco špatně, si jistý jsem.
Dostal jsem se do archivů, kam uložili knihy adorských čarodějů poté, co Frolik zavřel jejich školu a postavil magii mimo zákon. Používali hodně náročná kouzla, fyzické proměny, lokální manipulace s počasím. My bychom na to potřebovali silný tým – nebo hodně dobrý amulet. Nezdá se mi, že by takovou magii dokázali provozovat na magicky vyčerpané zemi.”
“Co myslíš, že se stalo?” prohodí drobná, šlachovitá čarodějka s vlasy nedbale spletenými do dlouhého copu.
Theodor pokrčí rameny.
“Netuším. A ohledně toho, kdy se to stalo, můžu jenom hádat. Ale odhaduju to minimálně dvacet let zpátky, nejspíš víc. Není to rychlý proces, jde to nerozeznatelně pomalu, následky se projeví až za dlouho. Před třinácti lety napadl Frolik Adorský Tosaith. Víte proč?”
Světlovlasý čaroděj přejede osazenstvo posluchárny významným pohledem. Když se šedé oči zadívají na mě, výzvu přijmu.
“Potřeboval další úrodnou půdu a rozhodl se pro údolí Thaaly. Velitelé Dhamsy tenkrát měli za to, že si Frolik chce nadělat zásoby pro další boje, že Tosaith měl sloužit jako sýpka.”
Jestli se po mně neohlédli ve chvíli, kdy jsem přišla, tak teď na mě civí zaručeně všichni. Včetně Theodora, který, zdá se, nechápe, kde jsem k takovým informacím přišla.
“Když Dhamsa prohrála válku, proseděla jsem večer v hospodě s dhamskou vyzvědačkou.” Nezdá se, že by mému vysvětlení někdo z přítomných uvěřil. Trochu se urazím, protože je to čistá a nepřikrášlená pravda.
“Máš v podstatě pravdu,” vzpamatuje se Theodor. “Akorát nešlo o zásoby. Výnosy adorských polí klesly natolik, že zemi reálně hrozil hladomor. A protože Frolik Adorský je…” Polkne naprázdno.
Přímo vidím, jak se mu hlavou míhá jedna urážka za druhou a jak se snaží ovládnout. Zvítězí nad sebou.
“Uhm, člověk zvyklý řešit věci hrubou silou, nevymyslel nic lepšího, než získat kontrolu nad úrodnou zemí v Tosaithu.”
“Říkáš, že se to zhoršuje. Šíří se to?” Tentokrát se ozve rozložitý čaroděj v zeleném hábitu plném jinak zelených fleků. Alchymista není, u nás na katedře jsem ho nikdy neviděla, ale dost naše zapálené výzkumníky připomíná.
Theodor v odpověď přikývne. “Na začátku války s Dhamsou to bylo cítit hlavně v adorském vnitrozemí, v pohraničí prakticky vůbec. Teď už to zasáhlo i velkou část Dhamsy a Tosaithu. Takže ta úrodná země je zničená, mimochodem. Thaala měla velké rezervy, ale i Tosaith už balancuje na hranici hladomoru.”
“Co s tím hodláš dělat?” zeptá se vysoká čarodějka s širokými rameny, od hlavy k patě v přísné černi.
“Zbytečná otázka,” reaguje Galdur okamžitě. “Jsme výzkumníci. Zjistíme, co to je, a pak vymyslíme, jak to vyřešit.”
Čarodějka předvede nespokojenou grimasu a založí si ruce před tělem. Nikdo další se k dotazům nemá, takže Galdur se rozhodne postrčit diskuzi dál.
“Něco v Adoru spotřebovává pomalu, ale jistě velké množství magické energie. Nějaké nápady, co by to mohlo být? Rakel?”
Baculatá čarodějka s šedivějícími vlasy po bradu se opatrně rozhlédne.
“Uznávám, že to zní jako vázací amulet, ale pro všechny bohy, takové množství síly? Tak dlouho? To není možné. Vázací amulety mají omezenou kapacitu, pak buď přestanou vstřebávat energii, nebo se rozletí na kusy. Náš safír je jeden z nejsilnějších amuletů, jaké kdy existovaly, a tomu, co popisuje Theodor, se ani neblíží. Nemůže to být amulet.”
“Čistě teoreticky, Rakel,” čarodějka v černém se nakloní, aby na odbornici na amulety lépe viděla, “předpokládejme, že měli k dispozici dobrý materiál. Předpokládejme, že našli perfektní diamant velikosti konve na čaj.”
“Ghislaine, to je nesmysl,” zahučí nenápadný čaroděj v šedém kabátci. Oponentka se nenechá zastavit.
“Jen teoreticky, říkám, předpokládejme, že měli tak dobrý surový amulet, jak potřebovali. Co samotné kouzlo? Jak přesně funguje vázací zaklínadlo? Je omezené silou? Časem? Dá se vytvořit bez toho omezení?”
Rakel několikrát polkne naprázdno a usilovně přemýšlí.
“Amuletové kouzlo, které z předmětu dělá zásobárnu energie, část té energie potřebuje k udržení sebe sama. Amulety, kterým se magie žádným způsobem nedodává, nakonec spotřebují samy sebe. Limity kouzla jsou možné na tři způsoby – omezí se množství síly, které amulet dokáže vstřebat, určí se doba, po kterou bude amuletové kouzlo stabilní, nebo samozřejmě amulet vůbec nedokáže získávat energii bez čaroděje, jako Láidirův safír, který dobíjíme jen řízeným přenosem síly při absolventských ceremoniálech.”
Už je to pár let, co jsem studovala tvorbu a užití amuletů, ale Rakelina slova souhlasí s tím, co jsem si načmárala do učebnice. Buď do nich sílu uložím pouze když já chci, nebo se dobíjí samy vysáváním magie z okolí. Ty vysávací jsou nebezpečné.
“A můžeš vytvořit amulet, který nemá ani jedno omezení?” Černě oblečená Ghislaine teď zní jako znuděná aristokratka na čajovém dýchánku.
“Dá se,” přizná Rakel, “ale je to ohromně nebezpečné. Když nashromáždíš příliš síly, amulet ji neudrží a všechna ta nastřádaná magie se uvolní do okolí…”
“Předpokládejme, že adorští měli velké plány,” zapřede Ghislaine a nechá svá slova dopadnout do počínajícího zděšení.
“Dobrá, to je jedna možnost.” Galdur se vzpamatuje jako první. “Tegyde, co myslíš, jak silný by takový amulet mohl být? Vznikl zhruba před dvaceti lety, před třinácti lety snížil hladinu volné magické síly v Adoru natolik, že poškodil úrodu. Kolik síly mohl nastřádat dodneška?”
Čaroději, který se jen tak tak vejde do zelené pracovní haleny, se v obličeji míchá strach s akademickým zájmem a to druhé převáží. Vyloví zpod své lavice brašnu, ve které si přinesl kalamář a několik prázdných listů papíru, usadí se čelem ke stolu a dá se do jakýchsi výpočtů.
“Ghislaine. Předpokládejme, že to amulet není. Co dalšího by mohlo v Adoru spotřebovávat energii?”
Galdur a Ghislaine na sebe zírají bez mrkání jako párek hadů.
“Jsou kouzla, která dovedou čerpat sílu z okolí. Typicky takhle bývají chráněná energetická zřídla, ochranné kouzlo je zásobované z pramene a drží i bez čaroděje. “
“Co jiného než ochranná kouzla?”
“V podstatě cokoliv, co se nemusí nijak měnit – věčné ohně, stabilní iluze. Problém je v tom, že aby spotřebovalo tolik síly, muselo by jít o zpropadeně mocné kouzlo.”
Galdur se vzdá a dvakrát rychle mrkne, jen aby mohl urputně zírat dál.
“A je možný, že by síla ze země prostě… zmizela?”
“Ne,” zasyčí Ghislaine. “To možné není.”
Nikdo se neodváží ani špitnout, dokud čarodějka konečně s pohrdavým odfrknutím neodvrátí pohled. Galdur se náznakem ušklíbne a pátrá po další oběti.
“Madame? Vaše teorie?”
“Souhlasím s Ghislaine,” hlesne Blanche de Lestate téměř neslyšně.
“Theodore?”
Světlovlasý čaroděj jen zatřepe skloněnou hlavou.
“Iware?”
Čaroděj v šedém dlouho hledí do podlahy.
“Amulet,” vydoluje ze sebe. “Sice nechápu, jak to adorští dokázali, ale myslím, že to bude amulet.”
“Reine?”
Hnědý pohled se zastaví na mě a já netuším, co odpovědět. Jako obvykle, když jsem nervózní, mi ruka zabloudí k řetízku na krku a začne si s ním bezmyšlenkovitě pohrávat.
Můj řetízek. Blokační amulet…
“Bylo by možný,” začnu pomalu, řetízek dvakrát omotaný kolem ukazováčku, “čistě teoreticky, obklopit celý Ador blokačním kouzlem? Kdyby pak adorští vkládali další a další sílu do trvalých kouzel, nakonec by jim začala chybět?”
Ke Galdurovu pohledu se přidá i několik dalších a je to zatraceně nepříjemné.
“Ne,” pronese nakonec Galdur pomalu. “Řekl bych, že to možný není, blokace nemá dost široký dosah a spousta energetických proudů je hluboko pod zemí.” Střelí pohledem zpátky ke Ghislaine a ta mu to potvrdí rázným kývnutím. “Ale je to dobrá myšlenka.” Přesune svou pozornost ještě o kus dál. “Torill, co ty?”
“Tohle není můj obor.” Čarodějka s vlasy v copu sedí na stolní desce a klátí nohama. “Já jenom vím, co se stane, až ten váš teoretický amulet přesáhne svoji kapacitu.”
“A co se stane?” Už když se ptám, vím, že se mi odpověď nebude líbit.
Torill se ošklivě usměje.
“Záleží samozřejmě na tom, kolik síly se v něm stihne nastřádat. Ale obecně vzato, každý člověk jen trochu citlivý na magii, který bude poblíž, bude mít potíže – bolesti, paralýzu, halucinace, křeče. Ti, kteří budou moc blízko, umřou na silové přetížení.”
Matně vnímám, že mi spadla čelist. Najednou před sebou nevidím Torill na lavici v posluchárně, jsem zpátky v Dhamse, v té poslední šílené bitvě, vidím, jak si energetický proud razí cestu měšťanskými domy, jako by to byly hrady z písku, tuším, čí je to práce, tuším, co najdu, až doběhnu ke zdroji kouzla, a běžím.
A slyším ji křičet.
“Co se tak tváříš? Neříkej, že tě neučili příznaky přetížení.”
“Viděla jsem, jak přetížení zničilo moji kamarádku.” Polknu a přinutím se trochu pokazit ten patos. “Nebylo to pěkný.”
“Nikdy to není pěkný.” Torill souhlasně pokyvuje hlavou. Vyměníme si pár téměř soucitných grimas.
“Takže, vážení,” promluví Tegyd, otočí se na své lavici čelem do místnosti a významně zvedne ruku s papírem prokrytým výpočty. “Radši byste to v číslech, nebo v přirovnání?”
“V číslech,” zahučí Theodor.
“Pokud je někde v Adoru skutečně amulet střádající energii ze země, odhaduju velice zhruba, že bude asi třicetkrát silnější než Láidirův safír.”
“A kdyby bouchnul Láidirův safír,” naváže Torill, jako by to měli domluvené, “ze školy by zůstala jenom hluboká díra, z města jen o málo víc a cítili by to vnímači v celém okrese.”
Ta představa mírně otřese i Galdurem.
“Každý si promyslí další postup,” zavelí, když se vzpamatuje. “Sejdeme se tu zítra ve stejnou dobu-“
“Nemůžu, učím,” reaguje okamžitě Ghislaine.
“Pozítří v tuhle dobu-“
“Školní rada,” odvětí Blanche. Ve stejnou chvíli Tegyd zaprotestuje, že musí hlídat studenty při pokusech.
“Pozítří po večeři.” Tentokrát všichni mlčí a Galdur stvrdí termín kývnutím.
Přemýšlím o tom. Přemýšlím o tom tak usilovně, že se několikrát přistihnu, jak zírám do prázdna, lžičku nebo prachovnici v nehybné ruce. Vždycky si pak nadávám; nemá cenu snažit se vyřešit dva velké problémy, když mi síly nestačí ani na jeden.
Epidemie spály se nelepší. Zhoršuje se. Den po Galdurově schůzce jsem se do školy vydala znovu. Pohádala jsem se s většinou školních alchymistů a s kvestorem navrch, ale nakonec jsem je dokázala přesvědčit, že když budou nemocní chodit sem a tam městem, aby sháněli další a další dávky léku, nákaza se nezastaví ještě dlouho. Když se mi konečně povedlo vysvětlit to Blanche de Lestate, odebrala se rektorka rázným krokem na radnici a vrátila se za dvě hodiny se smlouvou o tom, že město odkoupí všechny zásoby lektvaru a postará se o jeho roznesení nemocným.
Takže teď dávkuju byliny do každé nádoby, kterou doma najdu, přidám lísteček s popisem obsahu a časem louhování a doufám, že stihnu dodělat alespoň jednu várku, než mi na dveře zabuší městská stráž.
Rány do dřeva se ozvou, když sleduju úzký pramínek protékající nálevkou skrz dvojí vrstvu mušelínu. Co už, pošlu ho nejdřív do školy, tady ať se zastaví cestou zpátky.
Ovšem když otevřu dveře, najdu za nimi Galdura.
Zmobilizuju zbytky slušného chování a vyrazím ze sebe větu, která alespoň neobsahuje žádnou nadávku.
“Co je zase? Do večeře času dost.”
“Jdu tak náhodou kolem a napadlo mě, že se podívám, jak se ti daří.” Z porady už se dávno otřepal, zase má ten protivný pobavený úsměv. Nevěřím mu ani na okamžik a on to ví. Gestem ho pošlu dovnitř do bytu. Žádné svědky nepotřebuju, ať se tohle vyvine jakkoliv.
“Zeptám se ještě jednou,” varuju ho, když za sebou zavřu dveře. “Proč na tebe narazím, kamkoli se hnu?”
“Jsi zajímavá,” odvětí Galdur bez zaváhání. Obejde místnost, nakoukne do spíže a za dveře ložnice a pak se uvelebí u jídelního stolu. “Zbylo ti tu něco, do čeho bys mi nalila čaj?”
“Kdybych měla další hrnek, nacpu do něj šalvěj. Čím jsem podle tebe zajímavá?”
“Tím, žes studovala v Dhamse. Tím, kolik práce si přiděláváš, abys mohla prodat pár dávek lektvaru potřebným a nechala se u toho okrást nebo zranit. Tím, že děláš výzkum i účetnictví.” Utahuje si ze mě. Až když na něj upřu nejzuřivější pohled, jakého jsem schopná, uzná za vhodné vyrukovat s významnějším důvodem. “Jsi nekromantka. Odsouzená nekromantka, máš na krku blokační amulet. A přesto čaruješ.”
Zaryju si nehty do dlaní, jak se snažím předstírat, že mě vůbec nezaskočil. Vím přece, že mě viděl čarovat a že si všiml mého řetízku. Zjistit, za co jsem ho dostala, bylo otázkou krátkého rozhovoru s rektorkou nebo možná s Theodorem Carwynem.
“Co máš v plánu?” zeptám se vyzývavě. “Udáš mě?”
“Proč bych to dělal?” Obočí má zvednuté v překvapené grimase. “Dokud si vystačíš s vlastní silou a nemusíš kvůli kouzlení nikoho zabíjet, je mi to úplně jedno. Naopak, jak jsem ti zkoušel vysvětlit, myslím, že díky tomu zacházíš s magií jinak. Jako s klíčem, když to mám k něčemu přirovnat, a ne jako s beranidlem, jak si to zvykají už druháci. Protože ta věcička ti moc silná kouzla nedovolí, ne?”
“Myslíš?” Snažím se o pořádnou dávku sebevědomí a přesvědčivou lež.
“Pár lidí s blokem znám. Nikomu to nedovolí.”
Okamžitě zapomenu na svůj herecký výstup. Překvapení mě připraví o řeč i o rovnováhu, musím se opřít o stůl.
“Reine.” Galdur promluví téměř konejšivě. “Tys myslela, že jsi jediný tvrdohlavý mezek, kterému se povedlo přetlačit blokační amulet?”
Zčistajasna mám podivný pocit, že o mně ten vyhublý, ustavičně pobavený čaroděj ví víc než já sama.
“Když se zmiňuješ, tak asi jo, myslela,” přiznám téměř neslyšně. “Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela. A ti soudci si taky byli zatraceně jistí, když mi ho dávali.”
“Nikdo se tím pochopitelně nechlubí, ale pár takových je. S těmi slabšími amulety, samozřejmě, jako máš ty. Kolik ti bylo?”
“Osmnáct. Měla jsem za sebou základy a alchymii, v podstatě žádná aktivní kouzla.”
Galdur přikývne, jako by to čekal.
“Jo, dostávají ho lidi, kteří nevědí, jak vlastně poslat do kouzla energii. Kdyby chtěli spoutat průměrného dostudovaného čaroděje, vytvořili by silnější blokaci, ale ta přiškrtí i sílu, kterou potřebuje tělo pro vlastní fungování, a člověk to odskáče na zdraví. Začátečníkům povolí trochu víc, protože nepředpokládají, že by proti takovému odporu dovedli postavit kouzlo. Občas se spletou.”
Neumím si s tímhle zvratem poradit. Abych získala čas pro urovnání myšlenek, přichystám do nálevky čistý mušelín a začnu cedit další dávku výluhu.
“A pak je tu ještě jedna věc,” pokračuje čaroděj, jak by se nechumelilo. “Městská rada si vzala k srdci tvoje kázání o nakažlivosti spály a přemýšlí o zákazu vycházení, takže tě jdu pozvat, ať se přestěhuješ do školní koleje, než se rozhodnou ho uskutečnit.”
“Představuješ si, že si naházím svých pár švestek do batohu a odkráčím do školy, jako by se nechumelilo?”
“Tohle tady,” Galdur se významně rozhlédne po stolní desce plné louhujících se bylin, “budeš mít do večera hotové.” Vstane ze židle, naprosto samozřejmě otevře dveře do ložnice a nakoukne dovnitř. “A pokud jde o těch pár švestek,” pokračuje na základě svých zjištění, “jo, přesně to si myslím.”
Rozhodnu se ho dokonale ignorovat a soustředit se na svou práci. Proto mě mírně zaskočí, když se zvedne a začne mi pomáhat.
Což má za následek, že zhruba za dvě hodiny můžu předat stráži mnohem víc elixíru, než jsem odhadovala, a s batohem na zádech odkráčet do školy. Už zase.
